Žena v tísni

 

ŽENA V TÍSNI

          Jednoho odpoledne jsem cestovala metrem za svou kamarádkou. Ovšem protože jsem zvyklá cestovat autem, tak jsem si v prostředcích městské hromadné dopravy připadala opravdu šíleně. Jen jsem vešla do vagónu, všichni na mě začali doslova civět. Panebože, probíhalo mi hlavou, copak jsem nějaké monstrum? I když nepatřím mezi ty načančaný modelky, nejsem tak úplně ošklivá. Ale to si myslím.

 Asi víte, jaký je to pocit, když na vás upřeně hledí deset lidí na jednou. Začala jsem přemýšlet, co je na mě tak divného? Aha, mam bílý kabát, asi jsem se polila tím kafem, co jsem si ve spěchu koupila. Ne, ať se prohlížím jakkoli, žádný flek nevidím. BOŽE! Jsem snad nějaké strašidlo? Tuhle situaci už nemůžu vydržet, radši si přestoupím do dalšího vagónu.

 Jenže tady to není o moc lepší. Očumují mě jako zvíře v zoo. Tohle by nevydržel ani hroch. Copak si ti lidé mohou myslet? Co jim tak probíhá hlavou, když mě tak okukují. Myslí si snad, že jsem nějaký vrah, či blázen? Ne, to snad ne. Tak co si kruci můžou myslet! Proč se nedívají na někoho jiného, ale mají oči jen na mě. To není obdivný pohled, to je pohled jako, ty se radši zahrabej pod zem. Prosím, ať už jsem na Staroměstský. Prosím. Netěším se na nic jiného, až vystoupím z vagónu a vzdálím se pohledům těch nenechavých lidí. Cesta se neskutečně vleče. Každá stanice, jako by byla na míle vzdálená té druhé. Mám pocit, že nejedu 5 minut, ale že se táhnu celé hodiny. Tahle situace je opravdu dost stresující. Ovšem jen pro mě. Těm lidem co na mě čumí, těm je zřejmě jedno, jak se cítím. Hlavně, že oni se mají na co dívat. To si takhle vytipují někoho vždycky? NE, už se nebudu stresovat, blíží se Staroměstská!  KONEČNĚ! Tohle bude osvobozující. Nikdy jsem se tolik netěšila, až budu z metra venku.

Už si to mířím směrem k eskalátorům, když mi poklepe na rameno asi čtyřicetiletá paní. „Mladá paní!“ otočím se k ní v domnění, že je to někdo koho znám a s úsměvem odpovím: „Copak? Dobrý den.“ Ale tahle tvář mi nijak povědomá není. Ne, opravdu ji neznám. Když v tom si uvědomím, že je to jedena z těch lidí co na mě v metru tak nehorázně civěla. „ Já jsem z centra Žena v tísni a ráda bych vám pomohla. S naší pomocí už nebudete muset schovávat modřiny pod nánosem make-upu.“ V té chvíli mi všechno došlo. Ty pohledy byly kvůli mým nateklým rtům a větší vrstvě make-upu, která kryla modřinu na tváři. Nezmohla jsem se ani na slovo. Jen jsem na ni nevěřícně koukala. Stály jsme tam tak naproti sobě a čekaly, která řekne něco dřív. Já oněměla hrůzou a ona s nedočkavostí až vyslovím jméno muže, který mě takhle zřídil. Musela jsem ji dost zklamat. Nebo to bylo vidět alespoň na jejím výrazu obličeje poté, co jsem zdvořile odvětila, že nemám zájem. S těmito slovy jsem odcházela. Ona za mnou ještě křičela něco v tom smyslu, že se nesmím nechat takhle bít, apod.

Jenže všechno není, tak jak to vidíme. Ta paní ze Ženy v tísni si také mohla připustit jinou skutečnost, než, že mě někdo zbil. Vždyť jsem se jen vybourala! Kéž ať mi brzy opraví mé auto!