Pan zpozdílek - 2. část

PAN ZPOZDÍLEK - 2.část

      ...Náš zájezd se blíží ke konci. Předposlední den se vydáváme na prohlídku Benátek. A hlavně do kostela Santa Maria Magdalena. Kostely jsou má vášeň, a proto Martina šla s našimi novými kamarády. Já beru všechno moc do detailů, a to ji už tolik nebere. Zběžně proběhli kostel, kdežto já se tam zaobíral všelijakými detaily. Tohle je snad můj nejoblíbenější kostel, a tak když jsem tu, musím si vše pořádně prohlédnout. Natolik jsem se zakoukal na fresky, až jsem zapomněl na čas. Při pohledu na hodinky se mi jen protočily panenky. Já tu byl hodinu a půl! Když vyběhnu předkostel, nikde nikdo. Oni mi ujeli! To není možný! Co teď budu dělat? Dál se jede někam na gondolách. Co teď budu dělat? BOŽE! Pomoc. Zkusím zavolat Martině. Snad bude mít u sebe telefon. Já sice mobil u sebe nemám, ale pamatuji si číslo. Rychle ho vytočím v nejbližší budce, ale zjistím, že budka jenom sežrala prachy a nevolá. KRUCI! Běhám tedy před kostelem jak potrefenej a hledám další budku. Super, našel jsem další, a tak rychle vytáčím číslo. „Prosím“ „Martino“ „ Petře?“ Zeptá se mě s údivem. „Kde jsi?“ „Nevěděla jsem, že máš italský číslo.“ „Nemám italský číslo. Volám z budky.“ „Odkdy jsou na gondolách telefonní budky?“ „Děláš si ze mě srandu, nebo jsi tak blbá?“ „Co?“ „Zapomněl jsem se v kostele. Volám ti z budky.“ „Co!!!! No jo, vždyť já tě tu nevidím… Zeptám se průvodce, co máš dělat. Zavolám ti za chvíli.“ Aspoň, že tak. Stepuji před budkou, jak blázen. Když se k ní někdo blížil, rychle jsem ji zablokoval, aby tam nemohl. Sice na mě ten chlápek volal něco italsky a ukazoval takovej ten sprostej prst, ale co naplat, co kdyby Martina zrovna volala a byl tam někdo cizí. Tohle se fakt může stát jenom mně! Zapomenout se v kostele. Tak proč nevolá… takhle nervózní jsem nebyl ani u státnic. Když zazvonil telefon, vyrazil jsem k němu jak šíp vystřelený z tětivy. Ovšem hlas v telefonu nezněl jako moje kamarádka. Byl to Ital a šveholil na mě něco italsky. Tak jsem to položil a čekal dál. Vrtalo mi hlavou, proč si Italové volají do budky. Asi si chtějí anonymě popovídat. Další telefonát…. Opět jsem se vrhl k budce a opět to nebyla Martina. Co ti Italové vyvádějí, nemají snad co na práci? Třetí zavolání už naštěstí byla Martina. „Musíš počkat na další gondolu. A musíš si jí taky zaplatit. My tu na tebe počkáme.“ „Ale ty máš můj batoh a já všechny drobný utratil za telefon!“ „Ty si nějak poradíš, Péťo. Tak zatím. Budeme tě čekat.“

    No to je úžasný, oni mě budou čekat! Jak já se tam dostanu, když nemám ani floka. A italsky taky neumím! Potkal jsem pár cizinců a vysvětlil jim svou situaci, jenže to nepochopili a jen mi odpověděli, že peníze by potřebovali taky. Super. Nakonec jsem potkal párek Čechů, kteří mi gondolu zaplatili. Ano, slyšíte dobře, ČEŠI. Je to podivuhodné, ale stalo se. Nastoupil jsem tedy na gondolu a užíval si jízdu. Je to úžasný, vůbec jsem si to tak nepředstavoval. Gondola nějakou dobu plula a když jsem dorazil na místo a viděl ostatní výletníky, bylo mi dobře a dost se mi ulevilo. „Á, pan zpozdílek…“ dorážela na mě Martina. „No tak. Taky jsi si mohla všimnout, že chybím.“ Po celý zbytek dovolené jsem se ani na krok nevzdálil od Martiny, která se zase držela naší průvodkyně. Tahle dovolená byla super a budeme na ni všichni vzpomínat s úsměvem nad mým ztracením. Budu si to pamatovat asi do konce života.