DUETY
ANEB KDYŽ „HVĚZDIČKY“ NUDÍ
19.prosince proběhlo slavnostní finále soutěže České televize Duety…když hvězdy zpívají. Vítězným párem se stali zpěvačka Petra Janů a sportovní redaktor ČT Vojtěch Bernatský. Rozhodla o tom odborná porota a hlasy diváků. Jenomže se můžeme jen dohadovat, jestli náhodou nebyli jen jednookými mezi slepci. Právě takový dojem totiž Duety zanechaly v celé řadě diváků…
Ale všechno popořádku. Duety odstartovaly 31.října ve 20:00 přímým přenosem z barrandovských ateliérů. Na obrazovkách setrvaly po osm sobotních večerů s výjimkou 14. 11. 2009, kdy se vysílání přesunulo na nedělní večer, z důvodu přímého přenosu koncertu z iniciativy Václava Havla – Už je to tady.
Pravidla byla striktně dána formátem BBC. Prakticky totožná jako u v posledních třech letech úspěšně vysílané taneční show StarDance...když hvězdy tančí.
Do soutěže vstoupilo osm profesionálních zpěváků, kteří utvořily páry s osmi celebritami. Všech osm párů se začalo připravovat již v létě loňského roku a nastudovaly klasické duety z předem známých žánrů, kterými jsou rock, pop, muzikál, soul, balada, rokenrol, country/folk a swing.
Každý týden předvedly páry jeden duet z předem daných žánrů a od šestého pokračování soutěže zazpívaly po dvou duetech. V sedmém díle předvedly jako druhý duet píseň profesionálního zpěváka z dané dvojice.
Všechny písně pak zazněly živě za doprovodu Moondance Orchestra pod vedením Martina Kumžáka. První dva večery mohli diváci sledovat všechny soutěžící, poté vždy jedna dvojice klání opustila. Rozhodovaly o tom z poloviny hlasy diváků a z druhé poloviny hodnocení poroty.
Proč byla porota tak hodná?
Zmiňovaná porota, ve složení Michael Prostějovský, textař a novinář pracující v rozhlase, Ota Balage, hudebník, producent, Lubomír Brabec, kytarista a jediná zástupkyně něžného pohlaví – muzikálová zpěvačka Linda Finková, měla za úkol hodnotit kvalitu pěveckých výkonů nestranně a z profesionálního hlediska.
Zejména to první se jim ovšem příliš nedařilo a ani v kritice nebyli příliš zdatní. Úvodní díly překypovaly výkony, které by bylo lepší nevysílat v hlavním vysílacím čase v sobotu večer. Porota, ač plná odborníků na slovo vzatých, jakoby se špunty na uších zvesela ukazovala tabulky s vysokým hodnocením.
Možná, že jen nechtěli své známé či kamarády hanět, nebo někoho naopak stavět do výhodného světla. Profesionální zpěváci to navíc někdy zpívajícím celebritám neulehčovali a volili písně ve kterých se cítili dobře a vůbec je neznepokojovalo, že jejich partneři nemají ani zdaleka takové hlasové dispozice (viz Březinová, Střihavka).
Výsledkem bylo všudypřítomné chválení, jak jsou všichni zúčastnění úžasní, odvážní a hlavně báječně zpívají, což mnohdy nebyla vůbec pravda. Takže o pěvecké soutěži nemůže být řeč. Porota byla vlastně v této soutěži celkem zbytečná.
Kráska a sešněrovaný bavič
Tereza Kostková je herečka, která se dostala do širšího povědomí veřejnosti díky moderování StarDance s Markem Ebenem. Aleš Háma je herec, zpěvák, kytarista a známý moderátor pořadů české televize. Společně vytvořili moderátorské duo Duetů. Bohužel ani jim se nepodařilo oživit sterilní atmosféru estrády, jako z osmdesátých let
Přeříkávající se Aleš Háma a věčně se křečovitě usmívající Kostková působili dlouho nesjednoceně a značně nejistě. Začátky bývají těžké. Časem se zlepšili, ale mdlý dojem zůstává.
Hámův sarkasmus by působil o moc líp, kdyby nebyl pečlivě připravený dopředu. Drobné přežblepty a růžové uši byly někdy to nejvtipnější z pořadu. Alespoň to bylo spontánní.
Pomyslné plus mu patří za vymýšlení přezdívek účinkujícím, například při finálovém večeru představil porotu jako Čtyřlístek: Michael Myšpulín Prostějovský, Ota Bobík Balage, Linda Fifinka Finková a Luboš Piňďa Brabec. Tereza ačkoliv se snažila, budila dojem, že je tam jen na okrasu.
Hvězdy?
Opravdové hvězdy českého showbyznysu pravděpodobně neměly zájem. (Není se čemu divit.) A tudíž bylo obsazení spíše jiné kategorie než hvězdné. Je znát záměr upoutat především starší generaci.
O přízeň diváků a poroty se ucházeli: Simona Postlerová a Petr Kolář, Jana Boušková a Tomáš Trapl, Ester Janečková a Kamil Střihavka, Zuzana Jandová a Petr Kotvald, Vojtěch Bernatský a Petra Janů , Pavel Zedníček a Radka Fišarová, Daniel Rous a Marcela Březinová , Jaromír Nosek a Jitka Zelenková.
Česká televize měla hned dvě želízka v ohni. Ester z Pošty pro tebe. Vojtu, sportovního komentátora. Ester už ví, že se raději bude věnovat svým srdceryvným příběhům. Vojta zabodoval a stal se králem.
Nejlépe vyladěným párem ale byli Postlerová s Kolářem. Herečka má totiž se zpěvem zkušenosti z muzikálů, v čemž měla oproti Ester neskonalou výhodu. Ale on Vojta také zpívá v kapele. Ve vší jednotvárnosti bylo těžké najít duo, které by vyčnívalo svou originalitou.
Naštěstí soutěžili Tomáš Trapl a Jana Boušková! Tento pár se vymykal zažitým stereotypům při zpívání duetů, byli sví a vtipní. Skončili na třetím místě. Druhou příčku zabrali Simona Postlerová a Petr Kolář. Králem a královnou Duetů se stali Vojtěch Bernatský a Petra Janů.
Konkurence
Česko Slovenská SuperStar je mezinárodní koncept pěvecké reality show. Oproti Duetům je značně současnější, živelnější a ne tak naškrobená. Na rozdíl od Duetů se v ní ale soutěží o místo v hudebním průmyslu, popularitu, profesionální uplatnění. Soutěž vyhledává nové talenty a tím se stává přínosnou.
Moderátoři spíše improvizovali, působili přirozeně a uvolněně. Nikoliv upjatě a nervózně, jako je tomu u Duetů. Přestože zdaleka ne vždy se jim vyvede nějaká dobrá glosa, alespoň se snaží nějaký humor vytvářet. A to se cení.
Nicméně obě soutěže nabízely divákovi tolik žádanou dávku adrenalinu, očekávání kdo vypadne. U SuperStar bych si ale troufla tvrdit, že napětí vznikalo mnohem větší, jelikož Duety nedokázaly nabídnout atraktivní osobnosti a tudíž páry splývaly v šedivou nudu.
Shodné je i hodnocení, které leží zčásti na bedrech poroty a zčásti na textových zprávách od diváků. Z čehož jistě tečou závratné sumy. Jedná se tedy spíše o dobrý byznys, než o porci poctivé kultury. SuperStar stvořená především pro mladší generaci ve sledovanosti převálcovala Duety na plné čáře. Srovnání svým způsobem vlastně ani není možné. Princip je stejný, ale forma absolutně odlišná.
20 let svobody v České televizi
Přestože ČT slavila dvacet let svobody, dramaturgové Duetů, to příliš nezaznamenali. Začněme od scénické výpravy, jenž diváky přenášela v čase do dob předrevolučních. Plexisklové pódium a rádoby decentní nasvícení vše jen umocnilo.
Oblečení a účesy vystoupivších také budily dojem jakéhosi prapodivného retra. Česká televize si přála volně navázat na úspěch StarDance, jenže Duetům chyběly hvězdy, kvalitní zpracování i nezbytný „drive“.
V době, kdy se kulturní pořady eliminují na minimum, či ruší, to byla snaha o vytvoření populárního zábavného pořadu. Snaha o přiblížení se komerčnímu formátu SuperStar. Pokus o „kulturu“. Je to ale ještě kultura? Úsilí o zvýšení sledovanosti? Ovšem ani ta nebyla valná.
Duety jednoznačně neměly příliš na co nalákat diváky. Hned pilotní díl plný romantických balad, byl jako stvořený k přepnutí. Za ruce se držící a pusinkující se páry, sladkobolné písně, za uši tahající výkony neprofesionálních zpěváku.
To není příliš důstojná oslava 20.výročí pádu komunismu.Amatérismus ve všech směrech. Obávám se, že nejsem jediná, kdo nabyl dojmu, že se jednalo o jeden z nejnepochopitelnějších počinů zábavné tvorby loňského roku.
Kdyby se raději ČT držela jako švec svého kopyta a zůstala u předchozí sobotní náplně večera, například programu Zázraky přírody, kde dokáže komerčním televizím konkurovat lépe. A třeba by se pak nemusely rušit jiné hodnotné pořady.
Česká televize zkrátka udělala hlavní chybu v tom, že nepochopila, že pompézní model, jenž zafungoval u StarDance, nemůže fungovat bez oné pompy – tedy bez známých jmen. Duety si tak své věrné diváky možná našly, ovšem ti se rekrutovali především ze starší věkové kategorie. Tudíž to rozhodně nebyl pořad typu, na který se dívá celá rodina, a který příslovečně rozbliká večerní sídliště stejnými barvami.
Česká televize je patrně nepoučitelná. Nenechala se odradit propadákem soutěží Souboj hitů, či Eurosong a rozhodla se jít ve stopách BBC nejen ve zpravodajství, ale i v zábavě. Je však otázkou, zda se zakoupená licence na velkolepou pěveckou show vyplatila. Nebo zda by nebylo lepší koupit licenci levnější a uspořené peníze investovat do výpravy pořadu.
ČT si jednoduše přestává vědět rady, jak ulovit diváky. Lacině působící pořady střídají obdobně nedodělané seriály – a de facto nevytěží ani osvědčené, licencované produkty. Nejeden divák si tak právem klade otázku, která se koneckonců řeší i v samotné Británii. Nebylo by lepší veřejnoprávní média zprivatizovat a tedy zrušit? Dilema mezi kvalitou a sledovaností je totiž evidentně žene do záhuby – mince je nakonec ošoupaná z obou stran.
pondělí 25. ledna 2010
Expedice do Mongolska
MONGOLIA EXPEDISOUND
Aneb expedice trochu jinak
Za mongolským prožitkem nemusíte jezdit do Asie. Minulý týden stačilo navštívit kino Světozor, na jehož plátně se nakrátko usídlila skupina cestovatelů.
V dnešní době digitalizace působí až neuvěřitelně, že „Mongolia Expedisound 2006“ je dokument snímaný na klasický filmový pás. U toho ale odlišnosti nekončí. Film překypuje bezprostředností, která vás vtáhne do děje. Oko kamery nás přibližuje volnomyšlenkářství cestovatelů, komplikacím během cesty, jako byly třeba starosti se zařizováním víz do zemí se zkostnatělými režimy.
V létě 2006 vyjely tři plně naložené „Tatrovky“, na jejich korbách byly uskladněné věci pro děti bez domova. Čekala je cesta z městečka nedaleko Marseille až do Mongolska. Laurent Lemonnier, člen expedice, byl zároveň „produkčním“ filmu. Vypráví příběh o putování, stejně jako příběh osamělých dětí. A proč vlastně padla volba právě na Mongolsko?
Mongolsko je pusté, divoké a krásné. Má nejnižší hustotu zalidnění, magickou poušť, stepi, buddhistické chrámy,… ale turisté sem příliš nejezdí. Nejsou tu silnice a s výjimkou hlavního města Ulánbátaru jsou obyvatelé velmi chudí. Země je ekonomicky a ideologicky pod vlivem přilehlých velmocí. Mnohem více než ony však ovlivňují život Mongolů ekologické problémy, nedostatek vody, černý obchod se surovinami...
V roce 2000 zasáhly navíc zemi obrovské mrazy s teplotami klesajícími až k minus šedesáti stupňům, následované sněhovými vánicemi. Pro pastevce žijící v obyčejných jurtách to znamenalo zkázu. A mnoho dětí tak zůstalo nejen bez domova, ale i bez rodičů.
Když parta francouzů dorazila po strastiplné cestě do cíle, dětského domova uprostřed pustiny, uvítaly je usměvavé tváře mongolských dětí. Expedice v tu chvíli měla pečlivě rozvrženy úkoly. Někdo s dětmi vyráběl třeba loutky podle místních tradic. Poté nacvičili a sehráli loutkové představení. Děti si pak například vyzkoušely i samy vyvolávat fotografie.
Jako příslovečná třešnička na dortu pak působil hudební přesah expedice. Ta totiž přes půl roku, sbírala zvuky a nahrávala místní muzikanty. „Internacionální jamování“ pak vedlo k mnoha neopakovatelným záznamům, završeným ve směšovači. Výsledkem je nenapodobitelná elektronická hudba pokrývající vše od hrdelních zpěvů lokálního showmana a francouzských DJs.
Celou výpravu zaštítilo sdružení Watch your back. Člen sdružení a také samotné expedice, Franck Gavot, byl tím, kdo film doprovodil do Prahy. A také díky diskusi s ním dostalo promítání zcela jiný, mnohem osobnější rozměr. A lidé se tak opravdu na chvíli přenesli ze samotného srdce Prahy rovnou do Mongolska.
Aneb expedice trochu jinak
Za mongolským prožitkem nemusíte jezdit do Asie. Minulý týden stačilo navštívit kino Světozor, na jehož plátně se nakrátko usídlila skupina cestovatelů.
V dnešní době digitalizace působí až neuvěřitelně, že „Mongolia Expedisound 2006“ je dokument snímaný na klasický filmový pás. U toho ale odlišnosti nekončí. Film překypuje bezprostředností, která vás vtáhne do děje. Oko kamery nás přibližuje volnomyšlenkářství cestovatelů, komplikacím během cesty, jako byly třeba starosti se zařizováním víz do zemí se zkostnatělými režimy.
V létě 2006 vyjely tři plně naložené „Tatrovky“, na jejich korbách byly uskladněné věci pro děti bez domova. Čekala je cesta z městečka nedaleko Marseille až do Mongolska. Laurent Lemonnier, člen expedice, byl zároveň „produkčním“ filmu. Vypráví příběh o putování, stejně jako příběh osamělých dětí. A proč vlastně padla volba právě na Mongolsko?
Mongolsko je pusté, divoké a krásné. Má nejnižší hustotu zalidnění, magickou poušť, stepi, buddhistické chrámy,… ale turisté sem příliš nejezdí. Nejsou tu silnice a s výjimkou hlavního města Ulánbátaru jsou obyvatelé velmi chudí. Země je ekonomicky a ideologicky pod vlivem přilehlých velmocí. Mnohem více než ony však ovlivňují život Mongolů ekologické problémy, nedostatek vody, černý obchod se surovinami...
V roce 2000 zasáhly navíc zemi obrovské mrazy s teplotami klesajícími až k minus šedesáti stupňům, následované sněhovými vánicemi. Pro pastevce žijící v obyčejných jurtách to znamenalo zkázu. A mnoho dětí tak zůstalo nejen bez domova, ale i bez rodičů.
Když parta francouzů dorazila po strastiplné cestě do cíle, dětského domova uprostřed pustiny, uvítaly je usměvavé tváře mongolských dětí. Expedice v tu chvíli měla pečlivě rozvrženy úkoly. Někdo s dětmi vyráběl třeba loutky podle místních tradic. Poté nacvičili a sehráli loutkové představení. Děti si pak například vyzkoušely i samy vyvolávat fotografie.
Jako příslovečná třešnička na dortu pak působil hudební přesah expedice. Ta totiž přes půl roku, sbírala zvuky a nahrávala místní muzikanty. „Internacionální jamování“ pak vedlo k mnoha neopakovatelným záznamům, završeným ve směšovači. Výsledkem je nenapodobitelná elektronická hudba pokrývající vše od hrdelních zpěvů lokálního showmana a francouzských DJs.
Celou výpravu zaštítilo sdružení Watch your back. Člen sdružení a také samotné expedice, Franck Gavot, byl tím, kdo film doprovodil do Prahy. A také díky diskusi s ním dostalo promítání zcela jiný, mnohem osobnější rozměr. A lidé se tak opravdu na chvíli přenesli ze samotného srdce Prahy rovnou do Mongolska.
„Karel Gott byl takový mafián.“
„Karel Gott byl takový mafián.“
Původně jsme se měli setkat při vzpomínkovém průvodu na 17. listopad 1989. Volal mi, že to prý přehodnotil, bude jezdit na motorce a setkáme se tedy až večer v Úvalech. Když jsem mu potřásla rukou na uvítanou, zaskučel bolestí, právě na motorce si ruku nedávno poranil. Vaška Bláhu, muzikanta a leadera kapel Divokej Bill a Medvěd oo9, znám již od dětství. V rozhovoru se dočtete nejen o jeho hudebních začátcích, ale třeba i o tom jak vnímal sametovou revoluci.
Jak jsi se dostal k muzice? Prošel jsi „oficiálním školením“ jako byla liduška?
Vyšší hudební vzdělání nemám. Mám jen tady lidušku v Úvalech na zobcovou flétnu tři roky a pak jsem měl pana učitele Líhu, co mě učil na kytaru. Byl to kapelník orchestru Sto. Ten mne naučil asi nejvíc, ty základní principy, jak se používají akordy, jak se hraje na kytaru, že je potřeba to poslouchat a dělat to tak nějak s citem.
A kromě pana Líhy, kdo tě inspiroval? Máš třeba nějaký vzor?
Snažím se z nikoho „nepodělávat“, ale samozřejmě fandím kapelám, které mají dobré pecky. Stala se mi taková dobrá věc. Mám rád celý život Nohavicu, jeho texty. Když jsme hráli asi před třemi roky v Ostravě, jdu po stadionu a šel proti mně Jarek Nohavica. Podal mi ruku a říká, že se mu to moc líbí co děláme a že nám fandí. Teda on se mě přesně zeptal: „Hele a vás to fakt baví viď?“ Já říkám: „Baví.“ A on: „To je vidět.“ Tak to mě hodně potěšilo. To bylo takové setkání, protože Nohavicu jsem poslouchal už třeba v deseti letech. Měl jsem kazeťák a už jsem to sjížděl a vždycky to byla pecka. Teďka stojíš proti tomu chlapovi a on Ti potřese rukou a řekne Ti kolego.
Hrajete dlouho, co se změnilo za tu dobu? Co kluci z kapely?
Řekl bych, že čím jsme starší, tím je to horší. Protože děti se nám narodily, různě se oženili lidi. Taky někoho už to třeba baví míň, že to meleme pořád do kolečka. Někdo k tomu třeba přistupuje tak, že je to jakoby jistota, fabrika a takové to pětkrát za týden jít do zkušebny z nadšení už se málo kdy stane.
A už vůbec ne zůstat tam třeba do rána?
Přesně! A už vůbec ne se tam opít a prostě do rána se smát a vymýšlet písničky! To se mi třeba daří u Medvěd 009, paradoxně, kteří valných úspěchů nedosahují, ale přesto tam tohle zůstalo. Takže mě to u Billů trošičku mrzí. Ale dokážeme se ještě sejít, i když není to tak často.
Jaké to je živit se muzikou a jde to vůbec v Česku?
Já to můžu posoudit ze dvou stran. Jednak Medvěd 009, kteří hrají 13let. Po těch letech se v podstatě dvakrát týdně zkouší a pořád se snažíme někam se dostat. Přitom jsme nevydělali ani korunu. A druhá strana je Divokej Bill, kdy jsme na tom také makali, ale ten úspěch se dostavil. A můžu říct, že jsme jako kapela vydělali slušný balík.
Pomohla vám k tomu velká společnost? Nebo je to podle tebe smlouva s ďáblem?
Bylo to nevýhodné. Když to řeknu třeba řádově, tak z první desky jsme měli pět procent ze zisku. Postupem času, máme třeba padesát procent, ale trvalo strašného přetlačování. Ten moloch, kterým je EMI, který nás před jedenácti lety oslovil. Jako mladá kapela jsme je prostě nemohli přechytračit. Ale myslím si, že všechny ty vydavatelství to teď mají taky horší. Staly se jakoby zbytečnými, tenkrát to byla pecka. Teďka už si každý může udělat desku skoro jak chce a vzdat ji třeba po internetu. Jenomže - sjíždím BandZone, sjíždím mladé kapely, koukám na to… A zas tolik dobrého tady není!
Takže něco jako například nová Lucie není na obzoru?
Vůbec. Nic tady není. Většinou jsou tu jen studentské kapely,který to tam nemají, nemají.
Jaké jsou vztahy mezi muzikanty teď v době krize? Nejdete si lidově řečeno po krku, když se perete o fanoušky?
Pereme se o ně, ale ve srandě. Znám se v podstatě se všemi lidmi z kapel, co tady hrají. Znám všechny folkáče, znám se třeba s Evou a Vaškem. Když potkám Vaška podám mu ruku a prohodíme pár slov. Teď se znám už i s Gottem, takže myslím si, že naopak tady je to velice příjemné a všichni jsou v pohodě. Určitě nějaká otevřená rivalita není. To víš že si někdy zanadáváš, když tobě lidi nepřijdou a den předtím někomu přišli do klubu vedle a přišlo jich třikrát tolik,ale to se střídá. Ale všichni slušní nemají rádi Landu.
Budiž z úplně jiného soudku. V lednu se chystáš již po třetí do Indie, čím Tě tato země očarovala?
Vzal mne tam Matěj Homola z Wohnoutů. On tam jezdí pravidelně a je to tak, že sehnat tady tři lidi, který si vezmou bágl a jedou na měsíc a půl na druhý konec světa, je hodně těžký. Takže já víceméně jezdím tam, kam jezdí oni. A navíc to tam na mne obrovsky dýchlo. Baví mne to, že je tam vedro. Když si představím, že vy tady od pěti máte tmu a my tam ještě v jedenáct dřepíme u jezera u ohýnku, kolem pobíhají ty děcka a Indové všemožní jezdí na kolech, smějí se, vaří nám, dávají nám ochutnávat různé věci. Tak to je absolutní paráda.
Máte za sebou první koncerty k nové desce, v čem je tour specifické a jak fanoušci přijímají nové skladby?
Je to pecka! Teď jsme jeli Moravu, Zlín, Olomouc a bylo to úplně špičkové! Specifické je to v tom, že ho hrajeme vždy před Vánoci, na akustické kytary, na akustické basy a Mája bubeník nehraje paličkami, ale takovými štětkami. Takže je to celé jemnější, jako unplugged koncerty. A sedíme u toho na „zadku“, takže se člověk i míň nadře.
Setkáváme se v den 20.výročí sametové revoluce, nemohu se tedy nezeptat, jak Ty osobně vnímáš události roku 1989, respektive Tvé konkrétní pocity dvacet let po sametové revoluci?
Bylo mi třináct let, vnímal jsme to tak, že jsem vůbec nevěděl, o co jde. Úvalská základka. Naši mi nacpali trikoloru, ve škole mi jí sundali, odpoledne mi jí nandali, protože zjistili, že se tedy přidají i oni... Zaplať pánbůh za to, že se to stalo. I když se stala hromada špatných věcí a hromada parchantů se na tom napakovala, tak jsme byli úplně… prostě si nedokážu představit, že Ti naši s tím něco neudělali dřív. Protože to je fakt peklo, když člověk lítá po světě a vidí, co se děje. Třeba Severní Korea, nebo země… to je úplně nesmysl… to snad není možné ani…
Jakou roli podle Tebe hraje muzika v životě obyčejných lidí. Kájovi Gottovi třeba spousta lidí vyčítá, že byl oporou režimu. Dá se to takhle brát?
O Karlovi Gottovi si myslím, že díky tomu, jaký měl talent, tak ho nemohli sundat… On byl takový gangster, mafián. A mě je to sympatické, mě se to líbí. Dobré. Myslím si, že on nebyl ten, kdo lidem škodil. Kdybych tady byl jako talentovaný člověk, který uměl zpívat, tak bych taky chtěl zpívat a makat na tom.Takže s Karlem Gottem nemám nejmenší problém. Poznal jsem ho osobně, viděl jsem ho třikrát, čtyřikrát v životě. Vždycky byl příjemný, vždycky mi dal něco k dobru, nějakou srandu.
Co pro Tebe znamenalo hrát na jeho 70. narozeninách?
No pecka. Bylo to tak, že mi volá Fořťák, náš manažer, říká, hele přišel dopis z GOJi, že mistr projevil přání, jestli bychom mu nezahráli na narozeninách. A abych řekl pravdu, nebyli jsme jednotní v kapele. Ale já jsem byl od začátku nadšený.
Ženy, víno, zpěv..co tomu říká Tvá přítelkyně, nežárlí ? A jak se podle Tebe žije s umělcem pod jednou střechou?
Musím říct, že ze začátku tam bylo nějaké takové to,… že jsme si museli vymezit pravidla. Já jí vždycky říkám: „Neblbni, vždyť je to vždycky těch půl hodinky po koncertě, to je ten okamžik, podepisujeme se jim na prsa, na plakáty, holky šílí, chtěj to. Vždyť my děláme showbussines, to k tomu patří.“
Takže co myslíš, že by odpověděla Stáňa (přítelkyně)?
Řekla by, ze začátku mi to imponovalo a teď mě to pěkně štve… Nicméně ona to toleruje, muziku má ráda, zaplať pánbůh.
Pocházíme ze stejného městečka Úval..Stále tu žiješ. Co pro Tebe znamenaly Úvaly dříve a nyní : ) ?
Domovina. Já to tady úplně miluji. Baví mě jak jsou tady ty dlouhodobé vzpomínky. Jsem asi takovoý patron těch Ouval, že vždycky se někde zmíním, na to vážně nezapomínám. Tady se ty písničky válí po ulicích. Tady to žije. Zrovna nedávno jsem říkal tátovi s mámou, že místo vybrali fakt dobře. Jsem rád a moc, že je tu vlak, že jsou tu lidi, kteří mají přehled, že do Prahy je to, co by pivem dochrstnul… A přesto si tady můžeš dělat ohýnek na dvoře a péct buřty a žít jak vesničan.
A nějakou pěknou tečku… Máš nějaký hudební sen nebo přání, které bys rád uskutečnil ?
Já bych chtěl napsat první českou pecku, kterou bude znát celý svět. Něco jako „We are the champions“. Takovouhle pumelenici.
Tak to hodně štěstí šampióne! A díky za rozhovor.
Taky díky…
neděle 17. ledna 2010
Místo libereckého TESCA zeje kráter
Davy lidí,prach a bortící se vzpomínky – tak to vypadalo 23.5 2009,když se do železobetonové konstrukce libereckého OD Tesco zakously hladové zuby buldozerů. Tato oranžovo – bílá památka, postavená před 30ti lety známými architekty Miroslavem Masákem a Karlem Hubáčkem, by měla být do konce příštího roku vystřídána gigantickým obchodním centrem Forum.
Mělo zůstat Tesco stát ? Názory Liberečanů se v tomto rozcházejí. Proti demolici se vyslovilo podle zdrojů ČTK 264 obyvatel a 68 hlasujících bylo pro.
“Důvody, proč jich je většina proti zbourání, jsou podle mého názoru dva. Jedním z nich je ten, že jsou na dům zvyklí, a druhý, že si uvědomují, že není dobré bourat hodnoty, protože ten dům, který místo Teska postaví, je konfekční, bez výrazného nápadu,” dodal Masák pro MF Dnes.
Obchodní dům byl postaven v 70. letech a původně nesl jméno Ještěd. Byl rozdělen do tří budov , což v posledních letech komplikovalo dovoz nového zboží a pohyb zákazníků,kterých do Tesca přicházelo přes 100.000 týdně. Další z mnoha faktorů ,které zvažovali konstruktéři firmy Multi Development , než se rozhodli TESCO definitivně zbourat , byla nutnost čerpat podzemní vodu.
Obchodní centrum totiž leželo pod hladinou Nisy,která Libercem protéká a mnoho násobně zvyšovala náklady na provoz.
OC Forum by mělo podle původních plánů společnosti dosahovat až na Soukenné náměstí. Celá etapa výstavby centra přijde holandskou developerskou společnost na 700 milionů korun.
(Původně- V časných ranních hodinách se dne 25.3 2009 zakously do železobetonových stěn libereckého Tesca hladové zuby buldozerů. )
Mělo zůstat Tesco stát ? Názory Liberečanů se v tomto rozcházejí. Proti demolici se vyslovilo podle zdrojů ČTK 264 obyvatel a 68 hlasujících bylo pro.
“Důvody, proč jich je většina proti zbourání, jsou podle mého názoru dva. Jedním z nich je ten, že jsou na dům zvyklí, a druhý, že si uvědomují, že není dobré bourat hodnoty, protože ten dům, který místo Teska postaví, je konfekční, bez výrazného nápadu,” dodal Masák pro MF Dnes.
Obchodní dům byl postaven v 70. letech a původně nesl jméno Ještěd. Byl rozdělen do tří budov , což v posledních letech komplikovalo dovoz nového zboží a pohyb zákazníků,kterých do Tesca přicházelo přes 100.000 týdně. Další z mnoha faktorů ,které zvažovali konstruktéři firmy Multi Development , než se rozhodli TESCO definitivně zbourat , byla nutnost čerpat podzemní vodu.
Obchodní centrum totiž leželo pod hladinou Nisy,která Libercem protéká a mnoho násobně zvyšovala náklady na provoz.
OC Forum by mělo podle původních plánů společnosti dosahovat až na Soukenné náměstí. Celá etapa výstavby centra přijde holandskou developerskou společnost na 700 milionů korun.
(Původně- V časných ranních hodinách se dne 25.3 2009 zakously do železobetonových stěn libereckého Tesca hladové zuby buldozerů. )
středa 13. ledna 2010
Sláva vítězům a čest poraženým
Konečně známe po týdnech souboje vítěze Duetů! Stali se jimi Vojtěch Bernatský a Petra Janů po posledním souboji s Petrem Kolářem a Simonou Postlerovou Rozhodly jako vždy hlasy diváků, které tentokrát korespondovaly s bodovým ohodnocením poroty, jež tentokrát bylo nevídaně vyrovnané. Vojtěch Bernatský s Petrou Janů od začátku soutěže o několik bodů vedli a v závěru jejich vedoucí pozici diváci jen potvrdili.
Za jeden z nejvýraznějších rysů soutěže Duety, když hvězdy zpívají se dá bezesporu považovat častá nesehranost a neprofesionalita moderátorů Terezy Kostkové a Aleše Hámy, přestože ji zajisté nikdo neočekával vzhledem k jejich zvučným jménům a značným hereckým i moderátorským zkušenostem. Posledních několik sobotních večerů se pro ně stalo příznivějších včetně toho finálového, nicméně až do posledního dílu chvílemi jejich výkon značně pokulhával za původním očekáváním diváků a pravděpodobně i pořadatelů.
Na rozdíl od většiny soutěžních párů a jejich duetů si asi málokdo posteskne po nevydařených vtipech Terezy Kostkové a nejistotě Aleše Hámy. Ovšem ani po dílech, které chvílemi tahaly za uši nejen kvůli nesourodnosti moderátorů, ale i kvůli falešným tónům některých soutěžících, nemůžeme Duetům upřít velkou šanci, kterou všem zúčastněným poskytly.
Tou šancí je myšlen vývoj, jenž byl patrný nejen na Tereze Kostkové a Aleši Hámovi, ale především na pěvecky amatérských polovičkách párů, které se dostaly až do finálových kol. Některé z nich se totiž dle slov poroty dokonce vyrovnaly svým profesionálním protějškům. Viditelnost tohoto vývoje byla umocněna tím, že soutěžící zpívali znovu vybrané písně z minulých kol – a o poznání lépe.
Za jeden z nejvýraznějších rysů soutěže Duety, když hvězdy zpívají se dá bezesporu považovat častá nesehranost a neprofesionalita moderátorů Terezy Kostkové a Aleše Hámy, přestože ji zajisté nikdo neočekával vzhledem k jejich zvučným jménům a značným hereckým i moderátorským zkušenostem. Posledních několik sobotních večerů se pro ně stalo příznivějších včetně toho finálového, nicméně až do posledního dílu chvílemi jejich výkon značně pokulhával za původním očekáváním diváků a pravděpodobně i pořadatelů.
Na rozdíl od většiny soutěžních párů a jejich duetů si asi málokdo posteskne po nevydařených vtipech Terezy Kostkové a nejistotě Aleše Hámy. Ovšem ani po dílech, které chvílemi tahaly za uši nejen kvůli nesourodnosti moderátorů, ale i kvůli falešným tónům některých soutěžících, nemůžeme Duetům upřít velkou šanci, kterou všem zúčastněným poskytly.
Tou šancí je myšlen vývoj, jenž byl patrný nejen na Tereze Kostkové a Aleši Hámovi, ale především na pěvecky amatérských polovičkách párů, které se dostaly až do finálových kol. Některé z nich se totiž dle slov poroty dokonce vyrovnaly svým profesionálním protějškům. Viditelnost tohoto vývoje byla umocněna tím, že soutěžící zpívali znovu vybrané písně z minulých kol – a o poznání lépe.
Moderování Duetů zní falešně
Stejně jako v minulých soutěžních kolech se i tuto sobotu výrazně projevila moderátorská nesourodost. Nejenže se Aleš Háma v několika vstupech nejednou přeřekl a zasekl uprostřed věty a Tereza Kostková častovala diváky mnoha ne zrovna vtipnými žerty, ale jako obvykle oba moderátoři působili spíše sólově než jako pár. I navzdory tomu, že tato soutěž je výhradně o „párové spolupráci“.
Jako vysvětlení tohoto problému by se nabízel fakt, že většinu večera tráví každý v jiné části sálu. Aleš Háma je v tzv. baru a Tereza Kostková na pódiu. Bohužel však při společných výstupech si spíše hází klacky pod nohy, než že by spolupracovali. Divák by poměrně často mohl mít dojem, že se Tereza Kostková, která vystupuje v roli „profesionálky“, zatímco Aleš Háma zastává roli „kamaráda“, který utěšuje soutěžící po výstupu, svému kolegovi skoro vysmívá za to, co právě řekl – snaží se vedle něj vyniknout na jeho úkor. Každopádně zdání občas klame, takže jde pravděpodobně jen o formu, jakou Tereza s Alešem jedná, nikoli o přímý záměr ho ponížit.
Diváci Aleše Hámu znají z rozhlasu i televize jako věčného komika s pohotovými reakcemi, které v Duetech neznámo proč naprosto vymizely. Tereza Kostková je nám zase známá svoji akurátností a jakousi elegancí, která se teď ztrácí v jejím špatném humoru, jenž působí nuceně. Možná by oběma moderátorům pomohlo, kdyby zaujali své původní role - byli sami sebou. Sice by pak tvořili pár dvou protikladů, ale rozhodně by kvalita jejich výkonu mohla stoupnout zpátky na úroveň, na níž jsme je vídali dříve.
Ve dvou se to lépe táhne!
Druhý večer Duetů nezačal zrovna úspěšně. Oblak neomluvitelně falešného zpěvu se rozplynul až u Kamila Střihavky a Ester Janečkové. Po jejich vystoupení následovala téměř bez přerušení až do konce kvalitní podívaná. Jedním z párů, který působil výjimečně profesionálně, se v sobotu večer stal také zpěvák Petr Kotvald a modelka Zuzana Jandová.
Na jevišti vypadali divoce, sehraně a jejich pěvecký výkon za tím hereckým rozhodně nepokulhával. Přestože Zuzana mluvila v reportáži o své extrémní trémě, před kamerami jí očividně umí dobře skrýt. Petr nepopře pozici profesionála ani výběrem písní, které jak se zdá, oběma sedí na míru. Tento týden zazpívali úspěšný hit Bad girls, ke kterému byli i náležitě oděni. Hodnocení jejich výkonu porotou bylo kladné i díky Zuzanině zajímavé barvě hlasu.
Přibližně v polovině vysílání nastalo překvapení možná nejen pro diváky, ale i pro účinkující, a to v podobě menší oslavy narozenin Pavla Zedníčka. Po předání dárků se však samozřejmě hned pokračovalo dál v soutěžení. Naprosto opačnou roli získala Jitka Zelenková a Jaromír Nosek, kteří minule začínali a tento týden končili soutěžní klání, takže byli hodnoceni všemi čtyřmi porotci. Avšak smolným večerem se stala sobota pouze pro Marcelu Březinou a Daniela Rouse, kteří soutěž na základě diváckého hlasování opustili. Kdo je bude následovat, uvidíme za týden.
BRANKÁŘI NOVÉHO TISÍCILETÍ III.
2007/2008 – 2009/2010 – Rekordní počet gólmanů
Tohle období je sice nejkratší, ale vedení Holešovického klubu v něm sstihlo udělat hned několik zásadních změn. Ať už se jedná o kompletní přeměnu trenérských postů nebo o vystřídání hned osmi mužů s maskou. Někteří zůstali již z předchozích let (Duba, Přikryl), další se vrátili ze svého působení v jiných klubech (Pöpperle) a objevili se i nové tváře – Martin Štefl, Michal Valent, Martin Altrichter, Filip Novotný a Jan Chábera. Ale ani tyto rošády zatím Spartě na vrchol nepomohly.
Martin Štefl
Je mu dvacetři let. Pochází ze Vsetína a v roce 2005 za tamější juniorku vyřadil ve finále mistrovství republiky právě Spartu. Později chytal i v extralize, jak za Vsetín, tak i za Pražany, kteří sháněli náhradu za Dušana Salfického. Jako dvojka po boku Tomáše Duby však příliš nezazářil, a tak se po sezóně s Prahou rozloučil. Nastoupil za Kometu Brno, Zubry Přerov, Oceláře Třinec a nyní chytá za HC VOKD Poruba.
Michal Valent
Třiadvacetiletý rodák ze Slovenska působil od roku 2004 ve sparťanských juniorech. V extralize dostal pouze jednu jedenáctiminutovou šanci v roce 2008. Poté chytal za prvoligové Pantery z Havířova a v letošním klání nastoupil po bok exsparťana Schwarze v dresu Mladé Boleslavi.
Martin Altrichter
Tento téměř veterán původem z Jihlavy získal dovedl první pražské angažmá u konkurenční Slavie. V sezóně 2002/2003 dovedl tehdy nepříliš favorizované Znojemské Orly až do play-off. Ve Zlíněse propracoval v sezóně 2003/2004 dokonce ke zlaté medaili pro mistra republiky. V roce 2007 zaskočil za zraněného Cháberu v dresu Českých Budějovic, poté dva měsíce hostoval ve Spartě místo taktéž zraněného Dubu.
Filip Novotný
Mladá naděje Sparty s číslem 30. Poprvé se na soupisce holešovických borců objevil v roce 2008. Do bojů sice přímo nezasáhl, ale dostal možnost trénovat se zkušenými hráči. V dnešních dnech je brankářskou dvojkou po Bingovi. Na tomto postu vystřídal Jana Cháberu. Na svou velkou příležitost teprve čeká.
Jan Chábera
Pětadvacetiletá 32 z Jindřichova Hradce zaznamenala první hokejové úspěchy v dorostu Českých Budějovic. Stejnému týmu pomohl v roce 2005 vrátit se mezi extraligovou elitu. Sezónu 2007/2008 strávil zaskakováním za budějovickou jedničku Romana Turka a pomáháním prvoligové Boleslavi. S tou startoval v dalším ročníku již v prestižní čtrnáctce českých klubů. Po komplikacích s návratem na jih Čech, podepsal smlouvu s pražskou Spartou a nakonec skončil v Plzni. V létě následovala výměna za holešovického Pöpperleho. Letošní zemětřesení v Tesla aréně nepřestál ani on. Po nepřesvědčivých kolísavých výkonech ho Sparta na začátku roku prodala prvoligovému Chomutovu.
Tohle období je sice nejkratší, ale vedení Holešovického klubu v něm sstihlo udělat hned několik zásadních změn. Ať už se jedná o kompletní přeměnu trenérských postů nebo o vystřídání hned osmi mužů s maskou. Někteří zůstali již z předchozích let (Duba, Přikryl), další se vrátili ze svého působení v jiných klubech (Pöpperle) a objevili se i nové tváře – Martin Štefl, Michal Valent, Martin Altrichter, Filip Novotný a Jan Chábera. Ale ani tyto rošády zatím Spartě na vrchol nepomohly.
Martin Štefl
Je mu dvacetři let. Pochází ze Vsetína a v roce 2005 za tamější juniorku vyřadil ve finále mistrovství republiky právě Spartu. Později chytal i v extralize, jak za Vsetín, tak i za Pražany, kteří sháněli náhradu za Dušana Salfického. Jako dvojka po boku Tomáše Duby však příliš nezazářil, a tak se po sezóně s Prahou rozloučil. Nastoupil za Kometu Brno, Zubry Přerov, Oceláře Třinec a nyní chytá za HC VOKD Poruba.
Michal Valent
Třiadvacetiletý rodák ze Slovenska působil od roku 2004 ve sparťanských juniorech. V extralize dostal pouze jednu jedenáctiminutovou šanci v roce 2008. Poté chytal za prvoligové Pantery z Havířova a v letošním klání nastoupil po bok exsparťana Schwarze v dresu Mladé Boleslavi.
Martin Altrichter
Tento téměř veterán původem z Jihlavy získal dovedl první pražské angažmá u konkurenční Slavie. V sezóně 2002/2003 dovedl tehdy nepříliš favorizované Znojemské Orly až do play-off. Ve Zlíněse propracoval v sezóně 2003/2004 dokonce ke zlaté medaili pro mistra republiky. V roce 2007 zaskočil za zraněného Cháberu v dresu Českých Budějovic, poté dva měsíce hostoval ve Spartě místo taktéž zraněného Dubu.
Filip Novotný
Mladá naděje Sparty s číslem 30. Poprvé se na soupisce holešovických borců objevil v roce 2008. Do bojů sice přímo nezasáhl, ale dostal možnost trénovat se zkušenými hráči. V dnešních dnech je brankářskou dvojkou po Bingovi. Na tomto postu vystřídal Jana Cháberu. Na svou velkou příležitost teprve čeká.
Jan Chábera
Pětadvacetiletá 32 z Jindřichova Hradce zaznamenala první hokejové úspěchy v dorostu Českých Budějovic. Stejnému týmu pomohl v roce 2005 vrátit se mezi extraligovou elitu. Sezónu 2007/2008 strávil zaskakováním za budějovickou jedničku Romana Turka a pomáháním prvoligové Boleslavi. S tou startoval v dalším ročníku již v prestižní čtrnáctce českých klubů. Po komplikacích s návratem na jih Čech, podepsal smlouvu s pražskou Spartou a nakonec skončil v Plzni. V létě následovala výměna za holešovického Pöpperleho. Letošní zemětřesení v Tesla aréně nepřestál ani on. Po nepřesvědčivých kolísavých výkonech ho Sparta na začátku roku prodala prvoligovému Chomutovu.
Postavení kulturní publicistiky v médiích
Jaké je postavení kulturní publicistiky v médiích? Tak v dnešní době je už nedílnou součástí médií, publicistiky a vůbec všeho, kam se podíváme. Kouká na nás z internetu, z novin, časopisů i z televize. Je všude kolem nás, stejně jako ostatní typy, například sportovní publicistika, politická publicistika nebo hospodářská. Kulturní je pro mě asi nejvíce zajímavá. Když už jsme u toho, co je to vlastně kultura? Je to veškeré umění, možná i „neumění“ kolem nás. To znamená filmy, televize, knížky, výstavy, koncerty, divadla a tak dále. Dříve to znamenalo pěstování různých plodin, až poté to začalo mít ten nynější význam, to znamená vznešenější lidské dovednosti a činnosti, nebo-li také „kultura vysoká“.
Čím se tedy může zabývat kulturní publicistika a jaké je její postavení? Nejčastěji se zabývá asi filmem, koncerty, literaturou a vůbec veškerým uměním. Informuje lidi o tom, co je čeká v příštích dnech či týdnech, na co se můžou těšit a nebo hodnotí již proběhlou, případně přečtenou věc (knížka) a podobně. Můžeme se tedy setkat s recenzemi v tomto případě třeba s knižní recenzí, s divadelní recenzí nebo hudební recenzí. Postavení kulturní publicistiky je sice důležité a neodmyslitelné, ale je většinou zakryté událostmi, které lidé denně čtou prostě častěji a mají o ně větší zájem, což často bývá bulvár, zprávy z politiky i ze světa, pohromy, katastrofy či sport. Kultura je v tomto případě, mám pocit, spíš druhořadá. Kulturní publicisté mají těžkou a zároveň důležitou roli. Například jdou-li na premiéru nového amerického filmu, den poté vyjde recenze, diváky to buď může přesvědčit do kina jít, a nebo je to spíš odradí. Já spíš dávám na svůj vlastní názor, než abych něco předem kritizoval. Proto je to občas diskutabilní a je to prostě věc názoru. Recenze musíme brát spíše orientačně, než abychom kvůli tomu šli do kina na něco jiného, když film dostane jen dvě hvězdičky z pěti. Dá se říct, že v zásadě nemám moc rád extrémní recenzenty, kteří například nemají bytostně rádi nějakou kapelu a dají jí proto co nejmenší hodnocení, ať je deska jakákoliv. A nebo zase druhý extrém a dají jí třeba plný počet bodů.
Co říci závěrem? Jak bylo řečeno, kulturní publicistika je nedílnou součástí našich životů, i když někdo si uvědomuje méně, někdo více. Stejně tak někdo se jimi řídí hodně, někdo málo nebo téměř vůbec. Ze všeho nejvíc mě baví určitě hudební odnož, protože mám v ní hodně znalostí, pak mě hodně baví film, zvlášť v poslední době. Dřív jsem více četl, teď už méně. Spíš sleduji současné dění, jak časopisy, zprávy v televizi, noviny i kulturu kolem.
Čím se tedy může zabývat kulturní publicistika a jaké je její postavení? Nejčastěji se zabývá asi filmem, koncerty, literaturou a vůbec veškerým uměním. Informuje lidi o tom, co je čeká v příštích dnech či týdnech, na co se můžou těšit a nebo hodnotí již proběhlou, případně přečtenou věc (knížka) a podobně. Můžeme se tedy setkat s recenzemi v tomto případě třeba s knižní recenzí, s divadelní recenzí nebo hudební recenzí. Postavení kulturní publicistiky je sice důležité a neodmyslitelné, ale je většinou zakryté událostmi, které lidé denně čtou prostě častěji a mají o ně větší zájem, což často bývá bulvár, zprávy z politiky i ze světa, pohromy, katastrofy či sport. Kultura je v tomto případě, mám pocit, spíš druhořadá. Kulturní publicisté mají těžkou a zároveň důležitou roli. Například jdou-li na premiéru nového amerického filmu, den poté vyjde recenze, diváky to buď může přesvědčit do kina jít, a nebo je to spíš odradí. Já spíš dávám na svůj vlastní názor, než abych něco předem kritizoval. Proto je to občas diskutabilní a je to prostě věc názoru. Recenze musíme brát spíše orientačně, než abychom kvůli tomu šli do kina na něco jiného, když film dostane jen dvě hvězdičky z pěti. Dá se říct, že v zásadě nemám moc rád extrémní recenzenty, kteří například nemají bytostně rádi nějakou kapelu a dají jí proto co nejmenší hodnocení, ať je deska jakákoliv. A nebo zase druhý extrém a dají jí třeba plný počet bodů.
Co říci závěrem? Jak bylo řečeno, kulturní publicistika je nedílnou součástí našich životů, i když někdo si uvědomuje méně, někdo více. Stejně tak někdo se jimi řídí hodně, někdo málo nebo téměř vůbec. Ze všeho nejvíc mě baví určitě hudební odnož, protože mám v ní hodně znalostí, pak mě hodně baví film, zvlášť v poslední době. Dřív jsem více četl, teď už méně. Spíš sleduji současné dění, jak časopisy, zprávy v televizi, noviny i kulturu kolem.
BRANKÁŘI NOVÉHO TISÍCILETÍ II.
2003/2004 – 2006/2007 – Odchod legendy
V tomto období sparťanskou klec hájilo hned sedm gólmanů. Kromě již zmíněného Břízy a Přikryla ještě Marek Schwarz, Filip Šindelář, Tomáš Pöpperle, Tomáš Duba a Dušan Salfický. Nejdůležitějšími okamžiky této éry jsou bezpochyby dva ligové tituly a ukončení kariéry sparťanské ikony Petra Břízy.
Marek Schwarz
Třiadvacetiletý rodák z Mladé Boleslavi několik let nastupoval střídavě za dorost i juniory Sparty, jednu sezónu dokonce přidal i zápasy A-týmu, a to nejen v Praze, ale i v Plzni, Třinci a Mladé Boleslavi. Pětkrát se zúčastnil mládežnického mistrovství světa a pomohl české reprezentaci ke dvěma bronzovým medailím. Několik let strávil i v zámoří, ale působil spíše na farmách, v NHL odehrál pouze několik zápasů. Během tohoto angažmá se stihl na krátko vrátit do Prahy, ale po neúspěchu v nejslavnější hokejové soutěži světa se vrátil do rodné Boleslavi, kde chytá dodnes.
Filip Šindelář
I když je ještě velice mladý (pouhých 20 let), už drží na Spartě rekord. Není sice příliš lichotivý, ale také se počítá. Za Sparťany nastoupil pouze v jediném zápase v sezóně 2003/2004, a to na pouhé čtyři minuty. Svůj talent předváděl spíše v prvoligových týmech. Extraligu hrál za Bílé Tygry z Liberce v pomohl Mladé Boleslavi do nejvyšší české soutěže.
Tomáš Pöpperle
Možná tak trochu smolař. Přestože bránil sparťanskou trikoloru několik let, na vrchol extraligy s Pražany nikdy nedosáhl. Pokaždé totiž zrovna působil v zahraničí, aťuž v NHL nebo v Německu. Zde získal titul mistra s týmem Eisbären Berlin. Do Sparty se vrátil ještě v loňské sezóně a podával celkem přesvědčivé výkony. Dokonce se mu podařilo vystrnadit i mistrovského Dubu. Bohužel mu v play-off začaly docházet síly, a tak letos nastupuje s Indiány z Plzně, kam ho Pražané poslali na hostování. V západočeském dresu se pětadvacetiletému gólmanovi daří a město piva tak může poprvé ve své histoii pomýšlet na příčku nejvyšší.
Tomáš Duba
To osmadvacetiletý Duba měl větší štěstí. Se Spartou zvítězil v extralize hned dvakrát. Stejné úspěchy zaznamenal i na mistrovství světa juniorů v letech 2000 a 2001. Byl sice draftován týmem Pittsburgh Penguins, ale v NHL se neprosadil, zato zato odehrál čtyři sezóny ve Finsku. Nyní háji klec Ocelářů Třinec.
Dušan Salfický
Stejně jako Duba získal dva nejcennější kovy na mistrovství světa juniorů. Dnes již sedmatřicetiletý brankář vybojoval pouze jediný extraligový titul, a to právě s pražskou Spartou v roce 2007. Zúčastnil se i olympiády v Salt Lake City (2002), kam byl povolán po zranění Dominika Haška. Působil také v Rusku a kratší dobu i v zámořské soutěži, ale nyní spolupracuje opět s Pöpperlem na západě republiky, kde je na hostování z prvoligového Slovanu Ústečtí Lvi.
V tomto období sparťanskou klec hájilo hned sedm gólmanů. Kromě již zmíněného Břízy a Přikryla ještě Marek Schwarz, Filip Šindelář, Tomáš Pöpperle, Tomáš Duba a Dušan Salfický. Nejdůležitějšími okamžiky této éry jsou bezpochyby dva ligové tituly a ukončení kariéry sparťanské ikony Petra Břízy.
Marek Schwarz
Třiadvacetiletý rodák z Mladé Boleslavi několik let nastupoval střídavě za dorost i juniory Sparty, jednu sezónu dokonce přidal i zápasy A-týmu, a to nejen v Praze, ale i v Plzni, Třinci a Mladé Boleslavi. Pětkrát se zúčastnil mládežnického mistrovství světa a pomohl české reprezentaci ke dvěma bronzovým medailím. Několik let strávil i v zámoří, ale působil spíše na farmách, v NHL odehrál pouze několik zápasů. Během tohoto angažmá se stihl na krátko vrátit do Prahy, ale po neúspěchu v nejslavnější hokejové soutěži světa se vrátil do rodné Boleslavi, kde chytá dodnes.
Filip Šindelář
I když je ještě velice mladý (pouhých 20 let), už drží na Spartě rekord. Není sice příliš lichotivý, ale také se počítá. Za Sparťany nastoupil pouze v jediném zápase v sezóně 2003/2004, a to na pouhé čtyři minuty. Svůj talent předváděl spíše v prvoligových týmech. Extraligu hrál za Bílé Tygry z Liberce v pomohl Mladé Boleslavi do nejvyšší české soutěže.
Tomáš Pöpperle
Možná tak trochu smolař. Přestože bránil sparťanskou trikoloru několik let, na vrchol extraligy s Pražany nikdy nedosáhl. Pokaždé totiž zrovna působil v zahraničí, aťuž v NHL nebo v Německu. Zde získal titul mistra s týmem Eisbären Berlin. Do Sparty se vrátil ještě v loňské sezóně a podával celkem přesvědčivé výkony. Dokonce se mu podařilo vystrnadit i mistrovského Dubu. Bohužel mu v play-off začaly docházet síly, a tak letos nastupuje s Indiány z Plzně, kam ho Pražané poslali na hostování. V západočeském dresu se pětadvacetiletému gólmanovi daří a město piva tak může poprvé ve své histoii pomýšlet na příčku nejvyšší.
Tomáš Duba
To osmadvacetiletý Duba měl větší štěstí. Se Spartou zvítězil v extralize hned dvakrát. Stejné úspěchy zaznamenal i na mistrovství světa juniorů v letech 2000 a 2001. Byl sice draftován týmem Pittsburgh Penguins, ale v NHL se neprosadil, zato zato odehrál čtyři sezóny ve Finsku. Nyní háji klec Ocelářů Třinec.
Dušan Salfický
Stejně jako Duba získal dva nejcennější kovy na mistrovství světa juniorů. Dnes již sedmatřicetiletý brankář vybojoval pouze jediný extraligový titul, a to právě s pražskou Spartou v roce 2007. Zúčastnil se i olympiády v Salt Lake City (2002), kam byl povolán po zranění Dominika Haška. Působil také v Rusku a kratší dobu i v zámořské soutěži, ale nyní spolupracuje opět s Pöpperlem na západě republiky, kde je na hostování z prvoligového Slovanu Ústečtí Lvi.
Brýle Eltona Johna
Je to už delší doba, řádově několik měsíců, kdy jsem navštívil Švandovo divadlo v Praze, kde jsem i pár měsíců pracoval, představení, které mi mnoho lidí doporučovalo, a to crazy komedii nazvanou Brýle Eltona Johna. Byl jsem skvěle překvapen a dvě hodiny jsem se téměř v kuse smál. Byla to opravdu komedie se vším všudy a stálo to za to. Premiéru měla v Británii roku 1997 a napsal ji David Farr a je to zřejmě stále jeho nejúspěšnější hra. V Praze měla premiéru roku 2005 a režíroval ji Michal Lang. V hlavních rolích excelovali Kamil Halbich jako Bill, Tomáš Pavelka jako Billův bratr Dan, Bára Hrzánová jako Julie či Matěj Hádek jako slepý bubeník. V představení vystupuje všeho všudy jenom šest herců.
Co jsou dvě hlavní témata, kolem kterých se hra točí? Jsou to jednoznačně fotbal a rock. V jednom jediném dni přijíždí na návštěvu za Billem jeho bratr se svojí rockovou kapelou. Ale Bill je fotbalový fanoušek a zrovna v tento den se hraje důležitý zápas jeho fotbalového týmu Sršňů. Tento tým opravdu existoval dřív, kolem roku 1984 a opravdu měl něco společného se slavným zpěvákem Eltonem Johnem. Šlo o Watfordský klub, který prožil velký vzestup i pád, kdy se dostal až do finále anglického poháru. Hra je prošpikována vtipnými a trapnými situacemi, náhodami a scénkami. Divák se opravdu pobaví a odpočine si po vyčerpávajícím dni v práci nebo ve škole. Kapela kolem Dana je samozřejmě amatérská, ale tváří se jako profi, což je ještě vtipnější. Do toho scénky z fotbalu, popíjení piva, trocha erotiky a hlavně hodně smíchu. Nevím, jaká je přístupnost, ale dětem pod 15 let tato hra asi zas tolik neřekne.
Do podrobna si to zas tak nepamatuji, ale vím, že jsem se bavil výborně, hru doporučuji, ještě stále ji ve Švandově divadle dávají. Ohromně se mi líbila kombinace ostrovních předností, což je rock a fotbal. V hudební scéně se sám pohybuji, takže to občas bylo velmi ze života. A fotbal? Scénky s fotbalem jsou vždycky vtipné a zajímavé. Nehledě na to, že všichni herci si to také užívali a opravdu byli dobří v tom, jak pobavit diváky. Když se mi poštěstí, zavítal bych na Brýle Eltona Johna někdy ještě jednou.
Co jsou dvě hlavní témata, kolem kterých se hra točí? Jsou to jednoznačně fotbal a rock. V jednom jediném dni přijíždí na návštěvu za Billem jeho bratr se svojí rockovou kapelou. Ale Bill je fotbalový fanoušek a zrovna v tento den se hraje důležitý zápas jeho fotbalového týmu Sršňů. Tento tým opravdu existoval dřív, kolem roku 1984 a opravdu měl něco společného se slavným zpěvákem Eltonem Johnem. Šlo o Watfordský klub, který prožil velký vzestup i pád, kdy se dostal až do finále anglického poháru. Hra je prošpikována vtipnými a trapnými situacemi, náhodami a scénkami. Divák se opravdu pobaví a odpočine si po vyčerpávajícím dni v práci nebo ve škole. Kapela kolem Dana je samozřejmě amatérská, ale tváří se jako profi, což je ještě vtipnější. Do toho scénky z fotbalu, popíjení piva, trocha erotiky a hlavně hodně smíchu. Nevím, jaká je přístupnost, ale dětem pod 15 let tato hra asi zas tolik neřekne.
Do podrobna si to zas tak nepamatuji, ale vím, že jsem se bavil výborně, hru doporučuji, ještě stále ji ve Švandově divadle dávají. Ohromně se mi líbila kombinace ostrovních předností, což je rock a fotbal. V hudební scéně se sám pohybuji, takže to občas bylo velmi ze života. A fotbal? Scénky s fotbalem jsou vždycky vtipné a zajímavé. Nehledě na to, že všichni herci si to také užívali a opravdu byli dobří v tom, jak pobavit diváky. Když se mi poštěstí, zavítal bych na Brýle Eltona Johna někdy ještě jednou.
Vypsaná Fixa pokřtila svůj Klenot
Vypsaná Fixa pokřtila svůj Klenot
Magické datum 9. 9.2009 patřilo mimo jiné Vypsané Fixe a vydání jejich páté řadové desky. Toto album bylo pojmenováno Klenot, natáčelo se v Londýně a stálo bezmála milion korun! Aby se řádně pokřtilo, byla vybrána data 23. a 24.září v Lucerna Music Baru v Praze. Na tento křest jsem chtěl jít, měl jsem lístek na středu 23., ale shodou okolností jsem se dostal na oba dva. Chtěl jsem také zhodnotit, který z nich bude „lepší“. Na tuto otázku jsem si ale sám nedokázal odpovědět, protože oba byly vynikající, ale zároveň nebyli úplně stejné.
Do Lucerna Baru jsem se ve středu nesmírně těšil, přišel jsem radši už o trochu dřív, bylo vyprodáno, sál se tedy rychle zaplňoval. Jako předskokany si Fixa vybrala kapelu Umakart, kde zpívá mimo jiné Jaromír Švejdík (Priessnitz) a na basu hraje Jan P. Muchow (EOST), který byl i jeden ze tří producentů Klenotu. Byla to vcelku dobrá volba. Příjemná hudba Umakartu nenásilně připravila fanoušky na hlavní hvězdu večera. Když dohráli poslední skladbu, na projektoru za podiem se začalo promítat video - intro, které, jak jsem se dozvěděl, vytvářel sám Pítrs (bubeník Fixy). Kolem desáté hodiny už vyskočil na podium společně s Márdim, Mejlou a Mejnem a kluci bez žádných servítek na svých několik set fanoušků vysolili celou novou desku tak, jak jdou písničky za sebou. Přesný playlist jsem si nezapamatoval, ale každopádně v průběhu večera přišlo i na starší hity, jako Lunapark, 1982, San Piego nebo Mažoretka. Bylo vidět, jak kapela hraje naplno, z hráčů se řinul pot, stejně tak jako z diváků před podiem. Už od začátku koncertu to v kotli hodně vřelo a teenageři se oddávali poslechu, a dokonce skokům z podia.
Přibližně v půlce koncertu se šlo „křtít“. Kapela tedy zavolala všechny tři hlavní aktéry, kteří byli s kapelou v Londýně a pracovali s nimi na této desce. Jsou to již zmiňovaný Jan P. Muchow, Dušan Neuwerth a Guy Fixsen, což je proslulý producent, který spolupracoval například s Pixies a podobně. Desku jsem slyšel a musím uznat, že je to, alespoň zvukově, jejich nejlepší počin. Bicí znějí výborně, Márdi má občas výborné efekty na hlase a album je prošpikováno různými hrátkami a vtípky, aby bylo více zábavné. A zábavné je. Musím také říci, že Fixa je jedna z mála českých kapel, u které mi nevadí jejich české texty. Mám dojem, že jsou dokonce velmi poetické a mnoho lidí, co znám, se v nich občas „najde“. Zpátky k samotnému křtu. Kapela originálně pokřtila CD samými klenoty, což byly různé věci, které posbírali do ošatky od samotných fanoušků z prvních řad. Velice milé a spontánní gesto. Kapela s chutí pokračovala dál a teplota v sále se zvyšovala a zvyšovala. Další moment, na který nezapomenu, byl, když přímo za zpěvákem vyšplhal mladý fanda a objednal si písničku pro kamaráda, který zrovna měl narozeniny. Byla to píseň Čáp, a i když nebyla v playlistu, kapela ji prostě odehrála! S bravurou. Na tomto příkladě je vidět, že tahle kapela si na nic nehraje a stále hraje to svoje už po dobu asi patnácti let. I přesto, že někdo říká, že kapela hrála dřív lépe, můj názor je takový, že každá kapela se holt v průběhu existence mění. Stejně jako lidé se mění, tak i kapela a její zvuk se mění. Nedá se říct, jestli dříve hrála líp, nebo že „Teď už to není ono“ a podobně. Každopádně vždycky je tam trochu změna, u každé kapely, i když u Vypsané Fixy ta změna vlastně tak razantní není. Jsou kapely, které se za patnáct let změní mnohem víc.
Samotný koncert už se chýlil ke konci, kapela samozřejmě přidávala alespoň dvakrát a konečný zásah udělil bubeník, který v euforii na konci koncertu rozkopl bubny. Ty ale měly ještě vydržet do dalšího dne. Vydržely. Den poté jsem se dostavil na místo činu a prožíval takové malé deja-vu. Stejný klub, stejná předkapela, stejný křest. Druhý koncert mi přišel trošku pomalejší, ale to vůbec ničemu nevadilo. Naopak jsem si ho užíval stejně dobře, jako ten první. Kapela dokonce vyměnila nějaké skladby, což bylo příjemné, zase se křtilo a teplota zase rostla a rostla. Velice mě potěšilo nečekané polosólo mistra bubeníka, které vystřihl téměř na samém konci jejich druhého křtu. Vypsaná Fixa je prostě velmi zkušená kapela, takže oba dva koncerty zvládla bez problému. Pokud jde o mě, výborně jsem si oba večery užil.
Magické datum 9. 9.2009 patřilo mimo jiné Vypsané Fixe a vydání jejich páté řadové desky. Toto album bylo pojmenováno Klenot, natáčelo se v Londýně a stálo bezmála milion korun! Aby se řádně pokřtilo, byla vybrána data 23. a 24.září v Lucerna Music Baru v Praze. Na tento křest jsem chtěl jít, měl jsem lístek na středu 23., ale shodou okolností jsem se dostal na oba dva. Chtěl jsem také zhodnotit, který z nich bude „lepší“. Na tuto otázku jsem si ale sám nedokázal odpovědět, protože oba byly vynikající, ale zároveň nebyli úplně stejné.
Do Lucerna Baru jsem se ve středu nesmírně těšil, přišel jsem radši už o trochu dřív, bylo vyprodáno, sál se tedy rychle zaplňoval. Jako předskokany si Fixa vybrala kapelu Umakart, kde zpívá mimo jiné Jaromír Švejdík (Priessnitz) a na basu hraje Jan P. Muchow (EOST), který byl i jeden ze tří producentů Klenotu. Byla to vcelku dobrá volba. Příjemná hudba Umakartu nenásilně připravila fanoušky na hlavní hvězdu večera. Když dohráli poslední skladbu, na projektoru za podiem se začalo promítat video - intro, které, jak jsem se dozvěděl, vytvářel sám Pítrs (bubeník Fixy). Kolem desáté hodiny už vyskočil na podium společně s Márdim, Mejlou a Mejnem a kluci bez žádných servítek na svých několik set fanoušků vysolili celou novou desku tak, jak jdou písničky za sebou. Přesný playlist jsem si nezapamatoval, ale každopádně v průběhu večera přišlo i na starší hity, jako Lunapark, 1982, San Piego nebo Mažoretka. Bylo vidět, jak kapela hraje naplno, z hráčů se řinul pot, stejně tak jako z diváků před podiem. Už od začátku koncertu to v kotli hodně vřelo a teenageři se oddávali poslechu, a dokonce skokům z podia.
Přibližně v půlce koncertu se šlo „křtít“. Kapela tedy zavolala všechny tři hlavní aktéry, kteří byli s kapelou v Londýně a pracovali s nimi na této desce. Jsou to již zmiňovaný Jan P. Muchow, Dušan Neuwerth a Guy Fixsen, což je proslulý producent, který spolupracoval například s Pixies a podobně. Desku jsem slyšel a musím uznat, že je to, alespoň zvukově, jejich nejlepší počin. Bicí znějí výborně, Márdi má občas výborné efekty na hlase a album je prošpikováno různými hrátkami a vtípky, aby bylo více zábavné. A zábavné je. Musím také říci, že Fixa je jedna z mála českých kapel, u které mi nevadí jejich české texty. Mám dojem, že jsou dokonce velmi poetické a mnoho lidí, co znám, se v nich občas „najde“. Zpátky k samotnému křtu. Kapela originálně pokřtila CD samými klenoty, což byly různé věci, které posbírali do ošatky od samotných fanoušků z prvních řad. Velice milé a spontánní gesto. Kapela s chutí pokračovala dál a teplota v sále se zvyšovala a zvyšovala. Další moment, na který nezapomenu, byl, když přímo za zpěvákem vyšplhal mladý fanda a objednal si písničku pro kamaráda, který zrovna měl narozeniny. Byla to píseň Čáp, a i když nebyla v playlistu, kapela ji prostě odehrála! S bravurou. Na tomto příkladě je vidět, že tahle kapela si na nic nehraje a stále hraje to svoje už po dobu asi patnácti let. I přesto, že někdo říká, že kapela hrála dřív lépe, můj názor je takový, že každá kapela se holt v průběhu existence mění. Stejně jako lidé se mění, tak i kapela a její zvuk se mění. Nedá se říct, jestli dříve hrála líp, nebo že „Teď už to není ono“ a podobně. Každopádně vždycky je tam trochu změna, u každé kapely, i když u Vypsané Fixy ta změna vlastně tak razantní není. Jsou kapely, které se za patnáct let změní mnohem víc.
Samotný koncert už se chýlil ke konci, kapela samozřejmě přidávala alespoň dvakrát a konečný zásah udělil bubeník, který v euforii na konci koncertu rozkopl bubny. Ty ale měly ještě vydržet do dalšího dne. Vydržely. Den poté jsem se dostavil na místo činu a prožíval takové malé deja-vu. Stejný klub, stejná předkapela, stejný křest. Druhý koncert mi přišel trošku pomalejší, ale to vůbec ničemu nevadilo. Naopak jsem si ho užíval stejně dobře, jako ten první. Kapela dokonce vyměnila nějaké skladby, což bylo příjemné, zase se křtilo a teplota zase rostla a rostla. Velice mě potěšilo nečekané polosólo mistra bubeníka, které vystřihl téměř na samém konci jejich druhého křtu. Vypsaná Fixa je prostě velmi zkušená kapela, takže oba dva koncerty zvládla bez problému. Pokud jde o mě, výborně jsem si oba večery užil.
Magické datum 9. 9.2009 patřilo mimo jiné Vypsané Fixe a vydání jejich páté řadové desky. Toto album bylo pojmenováno Klenot, natáčelo se v Londýně a stálo bezmála milion korun! Aby se řádně pokřtilo, byla vybrána data
Do Lucerna Baru jsem se ve středu nesmírně těšil, přišel jsem radši už o trochu dřív, bylo vyprodáno, sál se tedy rychle zaplňoval. Jako předskokany si Fixa vybrala kapelu Umakart, kde zpívá mimo jiné Jaromír Švejdík (Priessnitz) a na basu hraje Jan P. Muchow (EOST), který byl i jeden ze tří producentů Klenotu. Byla to vcelku dobrá volba. Příjemná hudba Umakartu nenásilně připravila fanoušky na hlavní hvězdu večera. Když dohráli poslední skladbu, na projektoru za podiem se začalo promítat video - intro, které, jak jsem se dozvěděl, vytvářel sám Pítrs (bubeník Fixy). Kolem desáté hodiny už vyskočil na podium společně s Márdim, Mejlou a Mejnem a kluci bez žádných servítek na svých několik set fanoušků vysolili celou novou desku tak, jak jdou písničky za sebou. Přesný playlist jsem si nezapamatoval, ale každopádně v průběhu večera přišlo i na starší hity, jako Lunapark, 1982, San Piego nebo Mažoretka. Bylo vidět, jak kapela hraje naplno, z hráčů se řinul pot, stejně tak jako z diváků před podiem. Už od začátku koncertu to v kotli hodně vřelo a teenageři se oddávali poslechu, a dokonce skokům z podia.
Přibližně v půlce koncertu se šlo „křtít“. Kapela tedy zavolala všechny tři hlavní aktéry, kteří byli s kapelou v Londýně a pracovali s nimi na této desce. Jsou to již zmiňovaný Jan P. Muchow, Dušan Neuwerth a Guy Fixsen, což je proslulý producent, který spolupracoval například s Pixies a podobně. Desku jsem slyšel a musím uznat, že je to, alespoň zvukově, jejich nejlepší počin. Bicí znějí výborně, Márdi má občas výborné efekty na hlase a album je prošpikováno různými hrátkami a vtípky, aby bylo více zábavné. A zábavné je. Musím také říci, že Fixa je jedna z mála českých kapel, u které mi nevadí jejich české texty. Mám dojem, že jsou dokonce velmi poetické a mnoho lidí, co znám, se v nich občas „najde“. Zpátky k samotnému křtu. Kapela originálně pokřtila CD samými klenoty, což byly různé věci, které posbírali do ošatky od samotných fanoušků z prvních řad. Velice milé a spontánní gesto. Kapela s chutí pokračovala dál a teplota v sále se zvyšovala a zvyšovala. Další moment, na který nezapomenu, byl, když přímo za zpěvákem vyšplhal mladý fanda a objednal si písničku pro kamaráda, který zrovna měl narozeniny. Byla to píseň Čáp, a i když nebyla v playlistu, kapela ji prostě odehrála! S bravurou. Na tomto příkladě je vidět, že tahle kapela si na nic nehraje a stále hraje to svoje už po dobu asi patnácti let. I přesto, že někdo říká, že kapela hrála dřív lépe, můj názor je takový, že každá kapela se holt v průběhu existence mění. Stejně jako lidé se mění, tak i kapela a její zvuk se mění. Nedá se říct, jestli dříve hrála líp, nebo že „Teď už to není ono“ a podobně. Každopádně vždycky je tam trochu změna, u každé kapely, i když u Vypsané Fixy ta změna vlastně tak razantní není. Jsou kapely, které se za patnáct let změní mnohem víc.
Samotný koncert už se chýlil ke konci, kapela samozřejmě přidávala alespoň dvakrát a konečný zásah udělil bubeník, který v euforii na konci koncertu rozkopl bubny. Ty ale měly ještě vydržet do dalšího dne. Vydržely. Den poté jsem se dostavil na místo činu a prožíval takové malé deja-vu. Stejný klub, stejná předkapela, stejný křest. Druhý koncert mi přišel trošku pomalejší, ale to vůbec ničemu nevadilo. Naopak jsem si ho užíval stejně dobře, jako ten první. Kapela dokonce vyměnila nějaké skladby, což bylo příjemné, zase se křtilo a teplota zase rostla a rostla. Velice mě potěšilo nečekané polosólo mistra bubeníka, které vystřihl téměř na samém konci jejich druhého křtu. Vypsaná Fixa je prostě velmi zkušená kapela, takže oba dva koncerty zvládla bez problému. Pokud jde o mě, výborně jsem si oba večery užil.
BRANKÁŘI NOVÉHO TISÍCILETÍ I.
BRANKÁŘI NOVÉHO TISÍCILETÍ I.
Není to ani trochu jednoduché. Neustálý tlak, obrovská zodpovědnost, velký klukovský sen, nevděčná a zároveň do nebes vynášející pozice. Brankář hokejové Sparty Praha. Během posledních jedenácti sezón zkoušel jeden z nejstarších extraligových týmů své štěstí s dvanácti gólmany. Málokterý z nich zanechal v Holešovicích nějakou větší stopu. Do podvědomí širšího nesparťanského publika se dostal snad jen Petr Bříza a Tomáš Duba. První jmenovaný hájil branku Sparty celkem devět let a dnes již patří mezi legendy, ten druhý pomohl svému klubu k zatím poslednímu ligovému titulu. Po některých se slehla zem, další nyní bojují za barvy nejrůznějších celků, ať už v extralize nebo jinde.
V letech 1999 – 2010 se na soupisce na postu brankáře objevila tato jména:
1. Petr Bříza
2. Petr Přikryl
3. Marek Schwarz
4. Filip Šindelář
5. Tomáš Pöpperle
6. Tomáš Duba
7. Dušan Salfický
8. Martin Štefl
9. Michal Valent
10. Martin Altrichter
11. Filip Novotný
12. Jan Chábera
Následující třídílný seriál se vám pokusí jednotlivé gólmany trochu přiblížit. Jedenáctileté období rozdělíme do tří celků:
1. 1999/2000 – 2002/2003
2. 2003/2004 – 2006/2007
3. 2007/2008 - 2009/2010
1999/2000 – 2002/2003 – Zlatá éra
Pokud budeme postupovat chronologicky, musíme logicky začít sezónou 1999/2000. V této době exceloval jako brankářská jednička Petr Bříza. Záda mu tenkrát kryl jednadvacetiletý Petr Přikryl. V této sestavě hájili sparťanskou svatyni až do sezóny 2002/2003, kdy Přikryl odešel do Dukly Trenčín.
Petr Bříza
Jeho zásluhy, ať už jako extraligového nebo reprezentačního brankáře, jsou neoddiskutovatelné. Čtyřikrát pomohl Spartě k ligovému titulu, stejný počet bronzových medailí má i z mistrovství světa a tento kov získal i na olympijských hrách v Albertville roku 1992.
Tento rodilý Pražan začal svou kariéru v týmu sešívané Slavie, odkud přestoupil do Českých Budějovic. Poté chytal dvě sezóny za Duklu Jihlava a následně se vrátil do jižních Čech. Revoluční rok 1989 přinesl Břízovi štěstí. Na přelomu desetiletí získal titul mistra československé ligy v dresu Sparty. Devadesátá léta prožil v zahraničí, ve Finsku byl dokonce jeden rok vyhlášen nejlepším brankářem ligy. Od začátku nového tisiciletí působí v holešovickém klubu, od roku 2006 jako generální manažer. S číslem 22 na rudém dresu vybojoval krom čtyř zlatých i jednu stříbrnou a jednu bronzovou medaili.
Petr Přikryl
Věčný dezertér, věčný navrátilec. Tak by se dala charakterizovat kariéra gólmana s číslem jedna. Přestože si svůj extraligový debut odbyl v dresu Poldi Kladno (i když tenkrát hrál jen jednu jedinou minutu), klubem jeho srdce se stala Sparta Praha. Koncem devadesátých let nastupoval za její juniorský celek, od první sezóny 21. století za A-tým. Přestože ve zmiňovaném období hrál pouze druhé housle, na vítězství v letech 2000 a 2002 má svůj podíl. Po těchto triumfech zamířil do Dukly Trenčín a dovedl ji až na vrchol slovenské ligy. Poté působil v prvoligové Mladé Boleslavi a Ústí nad Labem, se kterým se probojoval až do extraligy. Mezitím krátce působil v Holešovicích, kam se natrvalo vrátil v roce 2008. V nynější době už konečně jednatřicetiletý Bingo figuruje jako sparťanská jednička.
Není to ani trochu jednoduché. Neustálý tlak, obrovská zodpovědnost, velký klukovský sen, nevděčná a zároveň do nebes vynášející pozice. Brankář hokejové Sparty Praha. Během posledních jedenácti sezón zkoušel jeden z nejstarších extraligových týmů své štěstí s dvanácti gólmany. Málokterý z nich zanechal v Holešovicích nějakou větší stopu. Do podvědomí širšího nesparťanského publika se dostal snad jen Petr Bříza a Tomáš Duba. První jmenovaný hájil branku Sparty celkem devět let a dnes již patří mezi legendy, ten druhý pomohl svému klubu k zatím poslednímu ligovému titulu. Po některých se slehla zem, další nyní bojují za barvy nejrůznějších celků, ať už v extralize nebo jinde.
V letech 1999 – 2010 se na soupisce na postu brankáře objevila tato jména:
1. Petr Bříza
2. Petr Přikryl
3. Marek Schwarz
4. Filip Šindelář
5. Tomáš Pöpperle
6. Tomáš Duba
7. Dušan Salfický
8. Martin Štefl
9. Michal Valent
10. Martin Altrichter
11. Filip Novotný
12. Jan Chábera
Následující třídílný seriál se vám pokusí jednotlivé gólmany trochu přiblížit. Jedenáctileté období rozdělíme do tří celků:
1. 1999/2000 – 2002/2003
2. 2003/2004 – 2006/2007
3. 2007/2008 - 2009/2010
1999/2000 – 2002/2003 – Zlatá éra
Pokud budeme postupovat chronologicky, musíme logicky začít sezónou 1999/2000. V této době exceloval jako brankářská jednička Petr Bříza. Záda mu tenkrát kryl jednadvacetiletý Petr Přikryl. V této sestavě hájili sparťanskou svatyni až do sezóny 2002/2003, kdy Přikryl odešel do Dukly Trenčín.
Petr Bříza
Jeho zásluhy, ať už jako extraligového nebo reprezentačního brankáře, jsou neoddiskutovatelné. Čtyřikrát pomohl Spartě k ligovému titulu, stejný počet bronzových medailí má i z mistrovství světa a tento kov získal i na olympijských hrách v Albertville roku 1992.
Tento rodilý Pražan začal svou kariéru v týmu sešívané Slavie, odkud přestoupil do Českých Budějovic. Poté chytal dvě sezóny za Duklu Jihlava a následně se vrátil do jižních Čech. Revoluční rok 1989 přinesl Břízovi štěstí. Na přelomu desetiletí získal titul mistra československé ligy v dresu Sparty. Devadesátá léta prožil v zahraničí, ve Finsku byl dokonce jeden rok vyhlášen nejlepším brankářem ligy. Od začátku nového tisiciletí působí v holešovickém klubu, od roku 2006 jako generální manažer. S číslem 22 na rudém dresu vybojoval krom čtyř zlatých i jednu stříbrnou a jednu bronzovou medaili.
Petr Přikryl
Věčný dezertér, věčný navrátilec. Tak by se dala charakterizovat kariéra gólmana s číslem jedna. Přestože si svůj extraligový debut odbyl v dresu Poldi Kladno (i když tenkrát hrál jen jednu jedinou minutu), klubem jeho srdce se stala Sparta Praha. Koncem devadesátých let nastupoval za její juniorský celek, od první sezóny 21. století za A-tým. Přestože ve zmiňovaném období hrál pouze druhé housle, na vítězství v letech 2000 a 2002 má svůj podíl. Po těchto triumfech zamířil do Dukly Trenčín a dovedl ji až na vrchol slovenské ligy. Poté působil v prvoligové Mladé Boleslavi a Ústí nad Labem, se kterým se probojoval až do extraligy. Mezitím krátce působil v Holešovicích, kam se natrvalo vrátil v roce 2008. V nynější době už konečně jednatřicetiletý Bingo figuruje jako sparťanská jednička.
Žena v tísni
ŽENA V TÍSNI
Asi víte, jaký je to pocit, když na vás upřeně hledí deset lidí na jednou. Začala jsem přemýšlet, co je na mě tak divného? Aha, mam bílý kabát, asi jsem se polila tím kafem, co jsem si ve spěchu koupila. Ne, ať se prohlížím jakkoli, žádný flek nevidím. BOŽE! Jsem snad nějaké strašidlo? Tuhle situaci už nemůžu vydržet, radši si přestoupím do dalšího vagónu.
Jenže tady to není o moc lepší. Očumují mě jako zvíře v zoo. Tohle by nevydržel ani hroch. Copak si ti lidé mohou myslet? Co jim tak probíhá hlavou, když mě tak okukují. Myslí si snad, že jsem nějaký vrah, či blázen? Ne, to snad ne. Tak co si kruci můžou myslet! Proč se nedívají na někoho jiného, ale mají oči jen na mě. To není obdivný pohled, to je pohled jako, ty se radši zahrabej pod zem. Prosím, ať už jsem na Staroměstský. Prosím. Netěším se na nic jiného, až vystoupím z vagónu a vzdálím se pohledům těch nenechavých lidí. Cesta se neskutečně vleče. Každá stanice, jako by byla na míle vzdálená té druhé. Mám pocit, že nejedu 5 minut, ale že se táhnu celé hodiny. Tahle situace je opravdu dost stresující. Ovšem jen pro mě. Těm lidem co na mě čumí, těm je zřejmě jedno, jak se cítím. Hlavně, že oni se mají na co dívat. To si takhle vytipují někoho vždycky? NE, už se nebudu stresovat, blíží se Staroměstská! KONEČNĚ! Tohle bude osvobozující. Nikdy jsem se tolik netěšila, až budu z metra venku.
Už si to mířím směrem k eskalátorům, když mi poklepe na rameno asi čtyřicetiletá paní. „Mladá paní!“ otočím se k ní v domnění, že je to někdo koho znám a s úsměvem odpovím: „Copak? Dobrý den.“ Ale tahle tvář mi nijak povědomá není. Ne, opravdu ji neznám. Když v tom si uvědomím, že je to jedena z těch lidí co na mě v metru tak nehorázně civěla. „ Já jsem z centra Žena v tísni a ráda bych vám pomohla. S naší pomocí už nebudete muset schovávat modřiny pod nánosem make-upu.“ V té chvíli mi všechno došlo. Ty pohledy byly kvůli mým nateklým rtům a větší vrstvě make-upu, která kryla modřinu na tváři. Nezmohla jsem se ani na slovo. Jen jsem na ni nevěřícně koukala. Stály jsme tam tak naproti sobě a čekaly, která řekne něco dřív. Já oněměla hrůzou a ona s nedočkavostí až vyslovím jméno muže, který mě takhle zřídil. Musela jsem ji dost zklamat. Nebo to bylo vidět alespoň na jejím výrazu obličeje poté, co jsem zdvořile odvětila, že nemám zájem. S těmito slovy jsem odcházela. Ona za mnou ještě křičela něco v tom smyslu, že se nesmím nechat takhle bít, apod.
Jenže všechno není, tak jak to vidíme. Ta paní ze Ženy v tísni si také mohla připustit jinou skutečnost, než, že mě někdo zbil. Vždyť jsem se jen vybourala! Kéž ať mi brzy opraví mé auto!
Pan zpozdílek - 2. část
PAN ZPOZDÍLEK - 2.část
...Náš zájezd se blíží ke konci. Předposlední den se vydáváme na prohlídku Benátek. A hlavně do kostela Santa Maria Magdalena. Kostely jsou má vášeň, a proto Martina šla s našimi novými kamarády. Já beru všechno moc do detailů, a to ji už tolik nebere. Zběžně proběhli kostel, kdežto já se tam zaobíral všelijakými detaily. Tohle je snad můj nejoblíbenější kostel, a tak když jsem tu, musím si vše pořádně prohlédnout. Natolik jsem se zakoukal na fresky, až jsem zapomněl na čas. Při pohledu na hodinky se mi jen protočily panenky. Já tu byl hodinu a půl! Když vyběhnu předkostel, nikde nikdo. Oni mi ujeli! To není možný! Co teď budu dělat? Dál se jede někam na gondolách. Co teď budu dělat? BOŽE! Pomoc. Zkusím zavolat Martině. Snad bude mít u sebe telefon. Já sice mobil u sebe nemám, ale pamatuji si číslo. Rychle ho vytočím v nejbližší budce, ale zjistím, že budka jenom sežrala prachy a nevolá. KRUCI! Běhám tedy před kostelem jak potrefenej a hledám další budku. Super, našel jsem další, a tak rychle vytáčím číslo. „Prosím“ „Martino“ „ Petře?“ Zeptá se mě s údivem. „Kde jsi?“ „Nevěděla jsem, že máš italský číslo.“ „Nemám italský číslo. Volám z budky.“ „Odkdy jsou na gondolách telefonní budky?“ „Děláš si ze mě srandu, nebo jsi tak blbá?“ „Co?“ „Zapomněl jsem se v kostele. Volám ti z budky.“ „Co!!!! No jo, vždyť já tě tu nevidím… Zeptám se průvodce, co máš dělat. Zavolám ti za chvíli.“ Aspoň, že tak. Stepuji před budkou, jak blázen. Když se k ní někdo blížil, rychle jsem ji zablokoval, aby tam nemohl. Sice na mě ten chlápek volal něco italsky a ukazoval takovej ten sprostej prst, ale co naplat, co kdyby Martina zrovna volala a byl tam někdo cizí. Tohle se fakt může stát jenom mně! Zapomenout se v kostele. Tak proč nevolá… takhle nervózní jsem nebyl ani u státnic. Když zazvonil telefon, vyrazil jsem k němu jak šíp vystřelený z tětivy. Ovšem hlas v telefonu nezněl jako moje kamarádka. Byl to Ital a šveholil na mě něco italsky. Tak jsem to položil a čekal dál. Vrtalo mi hlavou, proč si Italové volají do budky. Asi si chtějí anonymě popovídat. Další telefonát…. Opět jsem se vrhl k budce a opět to nebyla Martina. Co ti Italové vyvádějí, nemají snad co na práci? Třetí zavolání už naštěstí byla Martina. „Musíš počkat na další gondolu. A musíš si jí taky zaplatit. My tu na tebe počkáme.“ „Ale ty máš můj batoh a já všechny drobný utratil za telefon!“ „Ty si nějak poradíš, Péťo. Tak zatím. Budeme tě čekat.“
No to je úžasný, oni mě budou čekat! Jak já se tam dostanu, když nemám ani floka. A italsky taky neumím! Potkal jsem pár cizinců a vysvětlil jim svou situaci, jenže to nepochopili a jen mi odpověděli, že peníze by potřebovali taky. Super. Nakonec jsem potkal párek Čechů, kteří mi gondolu zaplatili. Ano, slyšíte dobře, ČEŠI. Je to podivuhodné, ale stalo se. Nastoupil jsem tedy na gondolu a užíval si jízdu. Je to úžasný, vůbec jsem si to tak nepředstavoval. Gondola nějakou dobu plula a když jsem dorazil na místo a viděl ostatní výletníky, bylo mi dobře a dost se mi ulevilo. „Á, pan zpozdílek…“ dorážela na mě Martina. „No tak. Taky jsi si mohla všimnout, že chybím.“ Po celý zbytek dovolené jsem se ani na krok nevzdálil od Martiny, která se zase držela naší průvodkyně. Tahle dovolená byla super a budeme na ni všichni vzpomínat s úsměvem nad mým ztracením. Budu si to pamatovat asi do konce života.
Pan zpozdílek - 1. část
PAN ZPOZDÍLEK . 1.část
Den odjezdu se pomalu blíží. Poukaz je pro dvě osoby. To mi mamka udělala schválně. Trápí se, že je mi už třicet a ještě nemám vážnou známost. Jenže prostě nemám čas. Dodělávám doktorát a zároveň učím dějiny na několika školách. Takže na nějaké hledání slečen se času moc nedostává. Ale mám spousty kamarádů, a tak na cestu pozvu Martinu. Je to hodná holka a památky ji zajímají. Tím splním přání maminky a odjedu se ženou. Když mě veze na nádraží snaží se zjistit, zda s Martinou něco mám. „Mami, ona je jen kamarádka.“
Hahaha, směje se: „Kamarád taky rád.“ „Už dost prosím tě!“ „Tak se na mě nezlob.“ „Hm. Dík za odvoz.“ „Půjdu ti zamávat k autobusu.“ „To nemusíš.“ „Ale já chci.“ Martina už mě vyhlíží u autobusu a když mě vidí přicházet, radostně začne mávat. „Čau, Petře!“ Radostně na mě volá na celé nádraží. „Ahoj!“ opětuji ji pozdrav. Moje milovaná maminka také nezůstane pozadu. „Dobrý den slečno, já jsem Petrova maminka.“ „Dobrý den.“ Odpoví rozpačitě Martina a nejspíš čeká, co se bude dít dál. „Tak díky za odvoz, mami. Pa.“ „Já tu počkám než odjedete.“ „To nemusíš.“ „No tak dobrá. Asi chcete být sami. Tak pa, vy hrdličky.“ S Martinou na sebe hodíme žalostný pohled. Mamku mám rád, ale tohle fakt přehání. „Tak ahoj, mami.“
„Nashledanou.“ „Šťastnou cestu. A ozvi se mi, až dojedete.“ „Jasně. Tak pa.“ Zamávám jí ještě, aby se neřeklo a nalézám do autobusu. Ani dlouho nečekáme a už se vydáváme na cestu.
Po příjezdu do Říma nás průvodkyně seznamuje s plánem cesty. Takže dneska máme volno a od zítra to začíná. Moc se těším. Památkama jsem celkem ujetej. Procestoval jsem spousty zemí a viděl spousty památek, ale Itálii, a speciálně Řím, mám nejraději. Protože jsme dorazili až večer zajdeme jen na večeři a na chvíli do hotelového baru. Potom hezky do hajan, ať máme na zítřek hodně sil.
Je tu jaro, a tak to tu všechno působí romantickým dojmem. Hned po snídani vyrážíme na Pantheon, podívat se na úžasnou Fontánu de Trévi, apod. Takhle objevujeme Itálii každičký den. Je to neskutečná podívaná a mně se zdá, že týden na poznání téhle úžasné země je strašně málo. Seznámili jsme s ostatními cestujícími a s nimi zase poznáváme kouzla tamních barů. V Praze na to nemám čas, tak alespoň tady to musím dohnat...
úterý 12. ledna 2010
Já na bráchu, brácha na mě, aneb příběh Tomáše a Lukáše Doškových
Tomáš a Lukáš Doškovi jsou jednovaječnými dvojčaty. Narodili se 12.9. 1978, Tomáš o pár minut dříve. Jejich fotbalová cesta byla dlouhou dobu velice podobná jejich cestě na svět. Všude totiž museli být spolu.
S fotbalem oba začínali ve Staré Roli, v sedmi letech už se stěhovali za fotbalem do Plzně, pochopitelně společně. V roce 1997 si z Plzně, opět spolu, odskočili na hostování do TJ Přeštice, odkud se oba po roce vrátili zpět do města piva. Stali se oporami svého týmu. Lukáš na pravé straně obranné řady, Tomáš zpravidla na hrotu útoku, kde byl svým bratrem mohutně zásobován centry z pravé strany.
Jejich společná cesta zde měla být u konce, když se ozvala přažská Slavia. Ta totiž chtěla pouze gólového Tomáše. Starší z dvojčat ovšem řekl, že půjde jen se svým bratrem. Slavia na jeho podmínku přistoupila a tak se opět stěhovali společně.
V Praze se překvapivě dříve prosadil Lukáš, tedy ten, kterého Slavia původně vůbec nechtěla. Tomáš čekal na šanci déle, avšak i on si za čas našel místo v základní sestavě. Oba zde prožívali nejpovedenější období jejich fotbalové kariéry. Působení ve Slavii jim dokonce vyneslo i několik reprezentačních startů.
Po pěti letech ve Slavii se jejich cesty definitivně rozdělily. Tomáš přestoupil do Rapidu Vídeň, Lukáš o rok pozdějí do rakouského Siegenu.
Ani jednomu se však v zahraničí příliš nevedlo. Tomáš, poté co se nedokázal prosadit v Rapidu, prošel jestě Artmedií Bratislava a polskou Wislou Plock. Kvůli častým zraněním se však na dlouho neuchytil ani tam, a tak se v létě 2007 vrátil do České nejvyšší soutěže, konkrétně do Brna.
Lukáš, po roce působení v Siegenu, přestoupil do švýcarského FC Thun, odkud se v roce 2008 přesunul do Artmédie Bratislava.
Co je za jejich neúspěchem v cizině? Jako jedna z příčin se nabízí odloučení od bratra. Jestli tomu tak opravdu bylo, se asi už těžko dozvíme. Leda, že by se cesty obou bratrů ještě na konci jejich kariéry opět spojily...
České basketbalistky se střetnou s Ruskem, Argentinou a Japonskem
Úterní losování MS 2010 v basketbalu žen v karlovarském Grandhotelu Pupp rozhodlo o obsazení základních skupin. Soupeřkami českého reprezentačního výběru ve skupině D budou basketbalistky Ruska, Argentiny a Japonska.
3 města, 16 týmů a 62 zápasů. To je porce, kterou si od 23. září příštího roku bude moci vychutnat každý basketbalový fanoušek. Naplno se totiž roztočí cirkus MS basketbalu. V Česku po 54 letech. Domácí hráčky se na úvod šampionátu střetnou s Argentinou a hned následující den změří síly s výběrem Ruska. Vystoupení v základní skupině Češky uzavřou 25. září v duelu proti Japonkám.
K českému týmu byl los celkem milosrdný. Rusko sice patří ke světové basketbalové špičce a na turnaji bude obhajovat druhé místo, ale ostatní soupeři Česka v základní skupině, Argentina a Japonsko, patří spíše k outsiderům šampionátu. Dá se tedy předpokládat, že souboj o první místo skupiny proběhne právě mezi výběry České republiky a Ruska.
Skupině A los přiřadil týmy Austrálie, Číny, Běloruska a Kanady. Skupina B je ve složení USA, Francie, Řecko, Senegal a ve skupině C se o postup do dalších bojů šampionátu utkají týmy Brazílie, Španělska, Jižní Koreji a Mali. Zápasy skupin A a B budou probíhat v Ostravě, týmy ve skupinách C a D budou bojovat v Brně. Vyřazovací část turnaje pak budou hostit Karlovy Vary.
Češi první hrací den neuhráli ani bod.
Berdycha vyškolil Nadal, Štěpánek ztratil solidně rozehraný zápas s Ferrerem... Výsledek je jasný. Čeští tenisté zůstavají po prvním hracím dni finále Davis cupu se Španělskem bez bodu a jestli chtějí ještě pomýšlet na zisk salátové mísi, musí zítra bezpodmínečně vyhrát čtyřhru.
České republice už před zahájením finálových bojů na půdě domácího Španělska důvěřoval jen málokdo. Na odhodlání a touze českého týmu po zisku nejprestižnější týmové tenisové trofeje, to ale nic neměnilo. Čestí tenisté se kvalitou španělského týmu nenechali zastrašit a vstupovali do finále s vědomím, že se bude rozhodovat až na kurtu. Tomu také nasvědčoval i první set zahajovacího zápasu mezi Tomášem Berdyhem a domácím Rafaelem Nadalem. Berdych byl v první sadě přinejmenším vyrovnaným soupeřem a mnohokrát Nadala zatlačil k defenzivě. Na konci setu měl však o něco více štěstí právě španělský mladík, který se ujal vedení 1:0. Poté se ale světová dvojka rozjela k velkému výkonu. Berdych se ocitl na kolotoči, který se zastavil až s koncem samotného zápasu. A české tenisové dvojce se pořádně motala hlava..
Ve druhém finálovém zápase měl tedy Radek Štěpánek co dotahovat. A dlouho to vypadalo, že Berdychovu prohru 7:5, 6:0 a 6:2 vskutku napraví a srovná tak celkový stav fimále na 1:1. Vedl už 2:0 na sety a na barcelonském antukovém dvorci naprosto smazal domácího Davida Ferrera, na kterého platily především pro Štěpánka typické stopbally a vynikající hra české jedničky u sítě.
Ve třetí sadě vstal ale Ferrer z mrtvých, Štěpánka začal přehrávat a srovnal na 2:2. V rozhodujícím pátém setu se dlouho hrál vyrovnaný tenis, Štěpánkovi ale očividně docházely síly rychleji, než Ferrerovi a tak strhující bitvu nakonec vyhrál Španěl.
" Byl to velký boj, ale Ferrer byl na konci šťastnější. Velká škoda takové porážky, ale odcházím s hlavou nahoře” poznamenal bezprostředně po zápase vyčerpaný Štěpánek.
Čeští tenisté jsou tak po pátečním prvním hrácím dni v nezáviděníhodné situaci. Aby se mohl podruhé v historii český tým radovat ze zisku salátové mísi, musel by totiž vyhrát všechny tři zbývají zápasy. První krok k tomu může udělat již v sobotu ve čtyřhře, Verdasco s Lopezem budou ale pořádně trvdým oříškem...
čtvrtek 7. ledna 2010
Česko zná krále a královnu Duetů
Z osmi párů, které do soutěže České televize Duety…když hvězdy zpívají přibližně před dvěma měsíci plné elánu a odhodlání vstupovaly, došli nejdál Petra Janů a Vojtěch Bernatský. Ve finále porazili Simonu Postlerovou s Petrem Kolářem, na třetím místě skončili Jana Boušková a Tomáš Trapl.
Právě tyto tři dvojce byly k vidění na generální zkoušce předposledního kola soutěže. Zazpívali ve stejném pořadí jako o pár hodin později při živém vysílání. Divákům se představili již v kostýmech a s tanečním doprovodem při jedné ze dvou písní. Po každém vystoupení také následoval rozhovor s moderátorkou Terezou Kostkovou, která ale kladla jiné otázky než jaké byly připraveny pro přímý přenos, aby se na ně soutěžící nemohli předem připravit a i při samotném živém vysílání odpovídali spontánně. Poté se každý pár odebral do nedalekého „baru“, aby zde konzultoval své bezprostřední pocity s druhou polovinou moderátorského dvojce Alešem Hámou. I ten ale směřoval konverzaci jiným směrem než večer, na rozdíl od své kolegyně však působil o poznání vtipněji a pohotověji.
Vedle zpěvu a světelných, zvukových a dalších efektů se od přímého přenosu nelišily ani úvody každého vystoupení a také úvod a závěr samotného pořadu. Jak jsme se později dozvěděli, některá z těchto ohlášení byla dokonce předtočena. Co naopak pravidla soutěže nedovolovala bylo jakýmkoli způsobem odvysílat dříve než při soutěžním přenosu tzv.medailonky, tedy předem sestříhané záběry z příprav párů na dané soutěžní kolo. Aby ale i při generálce všechno časově vycházelo, místo nich byly do studia pouštěny již dříve vybrané sestřihy jiných pořadů.
Největší rozdíl, který ale bohužel běžný divák televizního přenosu nemůže zpozorovat, je v samotném zpěvu soutěžících. Ačkoli na generálce i při samotném vysílání zpívají páry živě, ve studiu zní jejich vystoupení o mnoho lépe, čistěji a procítěněji a navozuje velmi příjemnou atmosféru. Ta se k divákovi u televize jen těžko přes kamery dostane.
Právě tyto tři dvojce byly k vidění na generální zkoušce předposledního kola soutěže. Zazpívali ve stejném pořadí jako o pár hodin později při živém vysílání. Divákům se představili již v kostýmech a s tanečním doprovodem při jedné ze dvou písní. Po každém vystoupení také následoval rozhovor s moderátorkou Terezou Kostkovou, která ale kladla jiné otázky než jaké byly připraveny pro přímý přenos, aby se na ně soutěžící nemohli předem připravit a i při samotném živém vysílání odpovídali spontánně. Poté se každý pár odebral do nedalekého „baru“, aby zde konzultoval své bezprostřední pocity s druhou polovinou moderátorského dvojce Alešem Hámou. I ten ale směřoval konverzaci jiným směrem než večer, na rozdíl od své kolegyně však působil o poznání vtipněji a pohotověji.
Vedle zpěvu a světelných, zvukových a dalších efektů se od přímého přenosu nelišily ani úvody každého vystoupení a také úvod a závěr samotného pořadu. Jak jsme se později dozvěděli, některá z těchto ohlášení byla dokonce předtočena. Co naopak pravidla soutěže nedovolovala bylo jakýmkoli způsobem odvysílat dříve než při soutěžním přenosu tzv.medailonky, tedy předem sestříhané záběry z příprav párů na dané soutěžní kolo. Aby ale i při generálce všechno časově vycházelo, místo nich byly do studia pouštěny již dříve vybrané sestřihy jiných pořadů.
Největší rozdíl, který ale bohužel běžný divák televizního přenosu nemůže zpozorovat, je v samotném zpěvu soutěžících. Ačkoli na generálce i při samotném vysílání zpívají páry živě, ve studiu zní jejich vystoupení o mnoho lépe, čistěji a procítěněji a navozuje velmi příjemnou atmosféru. Ta se k divákovi u televize jen těžko přes kamery dostane.
středa 6. ledna 2010
Nejlepší hračky pro "geeky" za rok 2009
Electronic Rock Guitar na tričku
Tohle je fakt horká novinka – videohra Guitar Hero jako Electronic Rock Guitar na tričku od ThinkGeek. S pomocí speciálního magnetického trsátka a vlastních prstů můžete brnkat a hrát na kytaru vytištěnou na tričku úplně stejně, jako by šlo o skutečnou kytaru. K pásku si připevníte miniaturní zesilovače a můžete si pouštět i samply všech hlavních akordů nahraných ze skutečných elektronických kytar. Cena trička je pouhých 30 dolarů.
Alkoholová brokovnice
Brokovnice, která střílí alkohol, tak o tomhle nemá páru ani samotný Bennett z Komanda! Každopádně tahle „vychytávka“ nesmí chybět na žádné párty. Stačí naplnit kazetu alkoholem, natáhnout brokovnici a pak už jen vyhlídnout vhodnou oběť pro alkoholický knokaut. Výrobce doporučuje brokovnici plnit čistým alkoholem – například Vodkou, Tequilou, Rumem, Whiskey a rozhodně ne sladkými lepivými likéry.
Kohjinsha Dual Screen Netbook – koncept s dvojitým rozkládacím displejem
Přenosné počítače s dvojicí displejů už byly několikrát ve světě představeny, zatím se vždy jednalo o produkty, u kterých standardní displej doplnila menší náhledová obrazovka. Posledním zajímavým přírůstkem, který se snad v budoucnu objeví i v komerční prodejní verzi, je Kohjinsha Dual Screen Netbook, s dvojicí 10,1″ displejů vedle sebe. Přenosný počítač je vybaven 160GB pevným diskem, 4 GB RAM a 1,6 GHz AMD procesorem, běží na platformě Windows 7.
FroliCat Bolt: laserová hračka pro kočky z 21. století
Určitě už jste někdy zkoušeli, jak bude váš domácí mazlíček reagovat na laserové ukázovátko. Autoři hračky FroliCat Bolt evidentně také a následně dotáhli koncept takřka k dokonalosti. Hračku postavíte na zem, nebo na stůl (nebo ji můžete držet v ruce) spustíte a pak už jen sledujete, jak váš domácí mazlíček honí neustále se měnící laserové vzorce. Škoda jen, že nejde hračka zapnout vzdáleně, nebo nastavit časovač, abyste mohli zabavit vaší kočku když jste v práci.
Via: GeekToys
Stojí vážně díky vejcím?
Je 515 m dlouhý, asi 90, 5 m široký, výška jeho vozovky je 13 m nad hladinou Vltavy, má 16 oblouků s rozponem mezi 16 a 23 metry. Ve své délce je třikrát zalomen a stojí na mlýnských kamenech podložených dubovými piloty. Tvoří ho kvádry různých pískovců. Při procházce po něm si můžeme prohlédnout třicet většinou barokních soch a sousoší, některé z nich i v původním provedení. Začíná na Křížovnickém náměstí Staroměstskou mosteckou věží a asi o půl kilometru dál končí Menší a Větší Malostranskou věží.
To je samozřejmě popis Karlova mostu – nejkrásnějšího mostu v Čechách, jedné z nejnavštěvovanějších pražských památek. Jeho předchůdce, Juditin most, byl ve 12. století úplně první kamenný most v Praze. Poté, co ho strhla povodeň byl nahrazen Karlovým mostem, který stojí dodnes. I ten byl ohrožován mnoha povodněmi, těch větších můžeme napočítat celkem 12 včetně stoleté vody v roce 2002. byl sice mnohokrát opravován, v nákladná oprava 16. století se dokonce vlekla celých 71 let ale přesto je pozoruhodné, že barokní památka stojí dodnes. Je možné, že jeho stabilitu skutečně posílila vajíčka, která byla při stavbě mostu zamíchána do malty? V roce 2008 se definitivně prokázalo, že kromě vajec se do „kouzelného těsta“ přidávalo mléko s vínem a nechtěně bylo přimícháno i pár kusů tvarůžků a syrečků. Nebo snad pomohlo ochranné kouzlo, které údajně vzniklo při položení základního kamene mostu dne 9. 7. 1357 přesně v 5 hodin a 31 minut. Čas byl astronomem přesně stanoven tak, aby všechny číslice byly liché a četly se vzestupně a sestupně. Magické kouzlo mělo nejen zajistit stabilitu mostu ale i odehnat zlé duchy, kteří by mu chtěli ublížit.
Už ve středověku byl most využíván k obchodům – platilo se zde clo za potraviny a 70 haléřů dokonce i za nevěsty! Začátkem 20. století zde dokonce začala fungovat doprava. V roce 1905 dosavadní koňku nahradila elektrická tramvaj jezdící po speciálních kolejnicích Františka Křižíka, které nenarušovaly umělecký vzhled celého objektu. O tři roky později tramvaj vystřídal autobus, který zde s přestávkou během 2. světové války jezdil až do 60. let 20. století. Od té doby je most zpřístupněn jen pro pěší. O spasitelích progamingu
Jakožto občasný řidič osobního automobilu jsem čas od času proti mé vůli konfrontován lidmi, kteří mě chtějí pomáhat a chránit. Většinou si po setkání s nimi křečovitě setřu pot z čela a s předstíraným úsměvem se vydám kamkoli, kde jejich další výskyt nepředpokládám. Jak mě však zamrazí v zádech, když pak přijdu domů, otevřu internet abych se uvolnil na svém oblíbeném hřišťátku (progaming) a jen všude dokolečka čtu, že jdeme, zřejmě, všichni hrozně do háje a je tudíž potřeba, aby temná nebesa mocným trojzubcem proťal progamingový mesiáš, který následně dovede lid elektronický ke spáse ducha i těla.
Ne že by mi dobrovolná pomoc vadila. V dnešní době je to něco nevídaného a vlastně i obdivuhodného. Jen si tak trochu nejsem jist, co lidi vede k tomu, aby si neustále na něco stěžovali a vyhledávali pomoc spasitele. Dle mého názoru naopak progamingová scéna za poslední leta velice vyspěla a brzy se začne dostávat na úroveň srovnatelnou se západem. Třeba u nás nejsou megaturnaje se statisícovými prizemoney, nejsme zrovna milovníci konzolí a pokud znáte obličeje našich top hráčů, pak určitě ne z reklamních billboardů. Přesto si naše země vůbec nevede špatně. Uznávám, jednašvestkaři se nikdy moc nevytáhli. Zahraniční veteráni zřejmě vyloví z paměti pár zaprášených záznamů nadepsaných Necroraisers nebo nEophyte plus jednu moviečkovou akci od Dev1ho, ale žádnou obdivnou poznámku k nim nenajdou. Naopak, v takovém třetím Warcraftu jsme zemí poměrně proslulou, stejně jako v Trackmanii
Nations, Day of Defeat Source, Defeat of the Ancients a zcela bezpochyby Counter Strike: Source a Call of Duty 2 a 4. Nevím, třeba všeobecná negativita vychází z jakýchsi národních asociací. Třeba vychází z neznalosti tematiky. Jsem však hluboce přesvědčen o tom, že ve většině hlavních her naše země patří, či přinejmenším v nedávné minulosti patřila, k naprosté elitě Evropy. Řeči o konci progamingu v Čechách proto pokládám za produkt věštění z lógru a ony hlasatele apokalypsy řadím na vedlejší kolej, hned vedle antiwindowsích, antitilinuxích a dalších uřvánků, kteří nadávají na cokoli, hlavně aby šli s davem a vypadali tak víc kůl. Třeba se pletu a jsem ten hloupější, ale snahu zapadnout bych přenechal těm, kteří nikam nezapadají a přemýšlel raději vlastní hlavou. Jedeme dál.
Každý alespoň trochu zběhlý řečník mi logicky okamžitě vpálí otázku: „A co webový projekty ty chytrej?“. Jedním hulvátským tahem přejedeme United Games, na jejichž obrození v plné palbě si počkáme ještě, pokud mé zdroje nelžou, do září. Věnujme se více ostatním velkým hráčům. Taková eSuba, milí zlatí, nedávno započala spolupráci s konzolovou komunitou, která, jak upřímně doufám, jednoho dne vyvrcholí v kompletní sloučení. Více lidí, více možností reklamy, více komerčního potenciálu kam se podíváš. Krom toho naplno rozjíždí anglickou část webu, která, mimo skutečnost, že na naši maličkatou zemičku upozorní, ukáže, že i my jsme moderní národ a pokud něco dokáží v Mousesports, ze všech stran obsypaní nevyčerpatelným kapitálem, my to tady skoro na zelené louce dokážeme taky a ještě líp. V potaz bychom měli brát i třeba v současnosti probíhající Frag Fest. Pokud se jej podaří konat pravidelně, otevře se cesta do světa týmům, které by jinde pravděpodobně o fous utřely nos a ze zápasu se odpájely s vědomím, že „ten jeden bod je fakt svině.“ Je to taková podaná ruka, která se neutrhne v rameni, když se pokusíte chňapnout ještě výše.
To nejlepší sem si nechal nakonec a dokonce této třešince vyčlenil samostatný odstavec. Grunex. V dostupných článcích se o něm dočteme v podstatě to, že jsou to super kluci a budou dělat turnaje. Mluvím v nadsázce, ale jejich důležitost je snad všem čtenářům zřejmá. V poslední době drtivou většinu lanek pořádají oni, investovali do naší poťouchlé zábavy velké množství peněz a nevypadají, že by s tím plánovali skončit. Dobře tomu tak. Navíc, když okouknete jména, zjistíte, že krom Algidy, jehož protřelost v moderátorství není zrovna tajemstvím, pracuje na tomto projektu například Jan Pořízka. To jest osoba šéfredaktorům i redaktorům herních portálů notoricky známá – bývalý Community manažer v Electronic Arts. Nevím co se z Grunexu ještě vyvrbí, ale malé to nebude. Samozřejmě, nenechávám vám nic jiného, než prostor ke spekulacím, ale zásadní idea mi snad vyšla.
Totiž, až Vám bude zase někdo tvrdit, že jde progaming do háje, dejte mu pěstí. Možná si ale budete muset vystát frontu.
Ne že by mi dobrovolná pomoc vadila. V dnešní době je to něco nevídaného a vlastně i obdivuhodného. Jen si tak trochu nejsem jist, co lidi vede k tomu, aby si neustále na něco stěžovali a vyhledávali pomoc spasitele. Dle mého názoru naopak progamingová scéna za poslední leta velice vyspěla a brzy se začne dostávat na úroveň srovnatelnou se západem. Třeba u nás nejsou megaturnaje se statisícovými prizemoney, nejsme zrovna milovníci konzolí a pokud znáte obličeje našich top hráčů, pak určitě ne z reklamních billboardů. Přesto si naše země vůbec nevede špatně. Uznávám, jednašvestkaři se nikdy moc nevytáhli. Zahraniční veteráni zřejmě vyloví z paměti pár zaprášených záznamů nadepsaných Necroraisers nebo nEophyte plus jednu moviečkovou akci od Dev1ho, ale žádnou obdivnou poznámku k nim nenajdou. Naopak, v takovém třetím Warcraftu jsme zemí poměrně proslulou, stejně jako v Trackmanii
Nations, Day of Defeat Source, Defeat of the Ancients a zcela bezpochyby Counter Strike: Source a Call of Duty 2 a 4. Nevím, třeba všeobecná negativita vychází z jakýchsi národních asociací. Třeba vychází z neznalosti tematiky. Jsem však hluboce přesvědčen o tom, že ve většině hlavních her naše země patří, či přinejmenším v nedávné minulosti patřila, k naprosté elitě Evropy. Řeči o konci progamingu v Čechách proto pokládám za produkt věštění z lógru a ony hlasatele apokalypsy řadím na vedlejší kolej, hned vedle antiwindowsích, antitilinuxích a dalších uřvánků, kteří nadávají na cokoli, hlavně aby šli s davem a vypadali tak víc kůl. Třeba se pletu a jsem ten hloupější, ale snahu zapadnout bych přenechal těm, kteří nikam nezapadají a přemýšlel raději vlastní hlavou. Jedeme dál.Každý alespoň trochu zběhlý řečník mi logicky okamžitě vpálí otázku: „A co webový projekty ty chytrej?“. Jedním hulvátským tahem přejedeme United Games, na jejichž obrození v plné palbě si počkáme ještě, pokud mé zdroje nelžou, do září. Věnujme se více ostatním velkým hráčům. Taková eSuba, milí zlatí, nedávno započala spolupráci s konzolovou komunitou, která, jak upřímně doufám, jednoho dne vyvrcholí v kompletní sloučení. Více lidí, více možností reklamy, více komerčního potenciálu kam se podíváš. Krom toho naplno rozjíždí anglickou část webu, která, mimo skutečnost, že na naši maličkatou zemičku upozorní, ukáže, že i my jsme moderní národ a pokud něco dokáží v Mousesports, ze všech stran obsypaní nevyčerpatelným kapitálem, my to tady skoro na zelené louce dokážeme taky a ještě líp. V potaz bychom měli brát i třeba v současnosti probíhající Frag Fest. Pokud se jej podaří konat pravidelně, otevře se cesta do světa týmům, které by jinde pravděpodobně o fous utřely nos a ze zápasu se odpájely s vědomím, že „ten jeden bod je fakt svině.“ Je to taková podaná ruka, která se neutrhne v rameni, když se pokusíte chňapnout ještě výše.
To nejlepší sem si nechal nakonec a dokonce této třešince vyčlenil samostatný odstavec. Grunex. V dostupných článcích se o něm dočteme v podstatě to, že jsou to super kluci a budou dělat turnaje. Mluvím v nadsázce, ale jejich důležitost je snad všem čtenářům zřejmá. V poslední době drtivou většinu lanek pořádají oni, investovali do naší poťouchlé zábavy velké množství peněz a nevypadají, že by s tím plánovali skončit. Dobře tomu tak. Navíc, když okouknete jména, zjistíte, že krom Algidy, jehož protřelost v moderátorství není zrovna tajemstvím, pracuje na tomto projektu například Jan Pořízka. To jest osoba šéfredaktorům i redaktorům herních portálů notoricky známá – bývalý Community manažer v Electronic Arts. Nevím co se z Grunexu ještě vyvrbí, ale malé to nebude. Samozřejmě, nenechávám vám nic jiného, než prostor ke spekulacím, ale zásadní idea mi snad vyšla.
Totiž, až Vám bude zase někdo tvrdit, že jde progaming do háje, dejte mu pěstí. Možná si ale budete muset vystát frontu.
STOP BRUTÁLNÍM HRÁM
Když se před prázdninami rozhodl mladý Kretschmer vypůjčit si od tatínka zbraň a vyrazit ve stylu postalu do školy, netušil ještě, jaký mumraj se kolem jeho činu strhne. Sice asi chápal, že se na nějakou dobu stane nenáviděnou celebritou, ale že proslaví celé Německo, to už asi nepředpokládal. A to i přesto, že bylo před volbami.
Jeho politickou zainteresovanost však nechme stranou, stejně jako spekulace o kvalitě výchovy, vzdělání, rodinné situaci, či vztahu k societě (a jejího vztahu k němu), ve které se pohyboval. Co ho k činu motivovalo řešit zkrátka nebudeme. Zajímá nás samozřejmost, s jakou lidé svalili vinu na tůrce druhého Far Cry.
V policejní zprávě dostupné médiím se totiž objevila informace o tom, že onen nešťastný mladík těsně před činem několik hodin hrál výše jmenovanou hru. V tu ránu byla senzace na světě. Každé jen trochu aktivní médium jí zaplnilo titulní stránku, doufaje, že prodejnost vyletí na špici. Starostliví rodičové se nechali zmanipulovat přesvědčivou řečí neodborníků z řad žurnalistů a jako na povel přehodnotili známé heslo na „kdo si hraje vraždí“. Nad tím, kdo nese vinu, nepřemýšlel nikdo. Proč taky, když vám někdo rád za 20 korun na novinové půlstránce přesně řekne, jak to všechno bylo? Zkrátka a jistě, hry jsou špatné, áááno?
Jenže logika žurnalistické mašinérie v tomto a i dalších případech naráží na prostou skutečnost, že onen, tak perverzně mediálně zneužitý mladík, svých patnáct spolužáků neumlátil krabicí od hry, ale zastřelil je. Jistě, nebyl jediný kdo vraždil. Bylo víc takových hráčů. Jenže to hlavní, co je spojuje, nejsou hry. Viděli jste třeba někdy v novinách titulky jako „Další z pivních vrahů“ či „Masový vrah přiznává: Před činem jsem jedl chleba“? Asi těžko. Takový společný jmenovatel je k ničemu. Lidé pochopí, že se snažíte o senzaci, protože pivo pije skoro každý a chleba jí úplně každý. Na vaší hlavu se snese vlna kritiky. Ale takové hraní násilných her, to je panečku jiné kafe. Z toho už se dá něco vytřískat a pokud o tom lidé nic moc nevědí, platí to dvojnásob. Že vrahů z řad hráčů najdeme v celosvětovém měřítku jako prstů na ruce nešikovného truhláře se pak těžko vysvětluje, když je každý z případů na měsíce medializovaný.
Žijeme ve světě, kde může být špatný každý. Já, ty a nebo ty. Můžeme jen svorně doufat, že nikdy nebudeme médiím zajímaví v negativním slova smyslu.
Jeho politickou zainteresovanost však nechme stranou, stejně jako spekulace o kvalitě výchovy, vzdělání, rodinné situaci, či vztahu k societě (a jejího vztahu k němu), ve které se pohyboval. Co ho k činu motivovalo řešit zkrátka nebudeme. Zajímá nás samozřejmost, s jakou lidé svalili vinu na tůrce druhého Far Cry.
V policejní zprávě dostupné médiím se totiž objevila informace o tom, že onen nešťastný mladík těsně před činem několik hodin hrál výše jmenovanou hru. V tu ránu byla senzace na světě. Každé jen trochu aktivní médium jí zaplnilo titulní stránku, doufaje, že prodejnost vyletí na špici. Starostliví rodičové se nechali zmanipulovat přesvědčivou řečí neodborníků z řad žurnalistů a jako na povel přehodnotili známé heslo na „kdo si hraje vraždí“. Nad tím, kdo nese vinu, nepřemýšlel nikdo. Proč taky, když vám někdo rád za 20 korun na novinové půlstránce přesně řekne, jak to všechno bylo? Zkrátka a jistě, hry jsou špatné, áááno?
Jenže logika žurnalistické mašinérie v tomto a i dalších případech naráží na prostou skutečnost, že onen, tak perverzně mediálně zneužitý mladík, svých patnáct spolužáků neumlátil krabicí od hry, ale zastřelil je. Jistě, nebyl jediný kdo vraždil. Bylo víc takových hráčů. Jenže to hlavní, co je spojuje, nejsou hry. Viděli jste třeba někdy v novinách titulky jako „Další z pivních vrahů“ či „Masový vrah přiznává: Před činem jsem jedl chleba“? Asi těžko. Takový společný jmenovatel je k ničemu. Lidé pochopí, že se snažíte o senzaci, protože pivo pije skoro každý a chleba jí úplně každý. Na vaší hlavu se snese vlna kritiky. Ale takové hraní násilných her, to je panečku jiné kafe. Z toho už se dá něco vytřískat a pokud o tom lidé nic moc nevědí, platí to dvojnásob. Že vrahů z řad hráčů najdeme v celosvětovém měřítku jako prstů na ruce nešikovného truhláře se pak těžko vysvětluje, když je každý z případů na měsíce medializovaný.
Žijeme ve světě, kde může být špatný každý. Já, ty a nebo ty. Můžeme jen svorně doufat, že nikdy nebudeme médiím zajímaví v negativním slova smyslu.
Modern Warfare 2 - na seznamu zakázaných
Brutální hry vždycky společnosti tak trochu zvedaly mandle. Rodiče neradi vidí, když jejich dítě ve volném čase střílí, důchodci neradi vidí cokoliv moderního, Paroubek zase nerad vidí všechno, co nikdo nemá rád. Kamarádi hráči, máme průser.
V připravovaném novém díle Call of Duty s podtitulem Modern Warfare 2 se má hráč po dobu jedné mise stát džihádistickým uzurpátorem, který přišel rozsévat smrt do letištní haly v některém ze, zřejmě, států USA. Diskutabilní je tato pasáž zejména v tom, že na straně bad guys, tedy těch, se kterými máte problém, stojí výhradně bezbranní civilisté. A vy s nimi zúčtujete. Slabším povahám při shlédnutí videa vyráží dech nevybíravá nehumánnost celého počínání. Média žhaví fóra a nesčetněkrát propraná témata si znovu razí cestu na výsluní:
Co teď? Pokřikovat, že násilí je špatné a dle aktuální etické doktríny osočovat „názorově nepřizpůsobivé“ z nehumánnosti, nemorálnosti a stupidity (tzn. blábolit to, co se po vás všeobecně blábolit chce)? Nebo se, pokud teda zrovna někde nevraždíte těhotnou matku, zamyslet? Co tato scéna, jinak úplně vytržená z kontextu, znamená? Co symbolizuje? Může být třeba ukázkou zvěrstva, jaké jsou zbraně schopné napáchat. Vyvolá ve vás pocity strachu, znechucení a nepochopení. Násilně vás donutí zvážit nejzákladnější otázky lidství, odlišnosti kultur, terorismu nebo smyslu globalizace v názorově roztříštěném světě.
Nebuďme ale populisté. Většina z nás strávila stovky hodin trénováním taktik vedoucích k bombovému odpálení civilního cíle a přišlo nám to v pořádku. Teď není čas vytvářet naprosto úzkoprsá pravidla, kdy „A the hell yeah rovná se A a nikdy jinak, ale když je potřeba, může bejt klidně i B“ Vykašleme se na morální obhajování toho a onoho. Neřešme, kdo může co hrát a za jakých podmínek a už vůbec si nehrajme na diplomované psychology hodnoceními ve stylu „No já si myslím, že když je člověk psychicky v pořádku, tak to s ním nic neudělá …“ Kruci, vždyť o to tu vůbec nejde. Špatné jsou zbraně. Ne hry.
V připravovaném novém díle Call of Duty s podtitulem Modern Warfare 2 se má hráč po dobu jedné mise stát džihádistickým uzurpátorem, který přišel rozsévat smrt do letištní haly v některém ze, zřejmě, států USA. Diskutabilní je tato pasáž zejména v tom, že na straně bad guys, tedy těch, se kterými máte problém, stojí výhradně bezbranní civilisté. A vy s nimi zúčtujete. Slabším povahám při shlédnutí videa vyráží dech nevybíravá nehumánnost celého počínání. Média žhaví fóra a nesčetněkrát propraná témata si znovu razí cestu na výsluní:
„Jestli komukoliv z vás přijde naprosto normální scéna, ve které na letišti MUSÍTE zabít civilisty, jste mentálně postižení a měli byste se jít léčit. Co nás čeká dál? V MW2 vlítneme do čekárny plné těhotných maminek a budeme střílet je? Nebo před nás postaví 20 prvňáků a my je budeme každého muset popravit kulkou do hlavy?“
Co teď? Pokřikovat, že násilí je špatné a dle aktuální etické doktríny osočovat „názorově nepřizpůsobivé“ z nehumánnosti, nemorálnosti a stupidity (tzn. blábolit to, co se po vás všeobecně blábolit chce)? Nebo se, pokud teda zrovna někde nevraždíte těhotnou matku, zamyslet? Co tato scéna, jinak úplně vytržená z kontextu, znamená? Co symbolizuje? Může být třeba ukázkou zvěrstva, jaké jsou zbraně schopné napáchat. Vyvolá ve vás pocity strachu, znechucení a nepochopení. Násilně vás donutí zvážit nejzákladnější otázky lidství, odlišnosti kultur, terorismu nebo smyslu globalizace v názorově roztříštěném světě.
Nebuďme ale populisté. Většina z nás strávila stovky hodin trénováním taktik vedoucích k bombovému odpálení civilního cíle a přišlo nám to v pořádku. Teď není čas vytvářet naprosto úzkoprsá pravidla, kdy „A the hell yeah rovná se A a nikdy jinak, ale když je potřeba, může bejt klidně i B“ Vykašleme se na morální obhajování toho a onoho. Neřešme, kdo může co hrát a za jakých podmínek a už vůbec si nehrajme na diplomované psychology hodnoceními ve stylu „No já si myslím, že když je člověk psychicky v pořádku, tak to s ním nic neudělá …“ Kruci, vždyť o to tu vůbec nejde. Špatné jsou zbraně. Ne hry.
Duety, zvítězili Petra a Vojtěch
Praha
Pěvecká soutěž „ Duety, když hvězdy zpívají“, nám postoupila do finále a dokonce už známe vítěze. Stali se jimi Petra Janů a Vojtěch Bernatský, tedy dvojice, jež byla po celou dobu ozdobou této soutěže.
Finálový večer byl právě tím nejlepším a zároveň nejnapínavějším, co nám mohla tato soutěž nabídnout. Byly to právě sobotní chvíle, které divákovi poskytly o kapku více napětí a opravdu pěkný zážitek. A to v podobě dobře připravené show. Na dvojicích bylo jasně vidět, jak moc chtějí vyhrát a do soutěže vložily opravdu hodně svých sil. Co se týká technického zázemí, vše bylo opět perfektně připravené, bez jediné chyby.
Mnoho diváků by na počátku soutěže asi nepředpokládalo, že se do finále probojují Simona s Petrem. Jejich začátky nebyly zrovna nejpoutavější, ale na Simoně bylo vidět kolo od kola, jak moc se zlepšuje. Petra s Vojtou však nebyli žádným překvapením. Od začátku vysílání tohoto pořadu vedli pomyslný žebříček oblíbenosti a vždy dokázali předvést báječnou podívanou. Oba jsou velmi energičtí a na první pohled optimisté, proto není divu, že zaujali oko diváka.
Zdali se dočkáme druhého pokračování této pěvecké soutěže, je zatím ve hvězdách, každopádně by to za pokus stálo.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)