Blamáž českých hokejových mladíků

Vánoce nejsou jen časem klidu a pohody, ale je to také období, kdy vyráží na led hokejoví reprezentanti do dvaceti let a začínají hrát mistrovství světa. Nejinak tomu bylo i letos a na Druhý svátek vánoční začaly první skupinové boje MS do 20 let v Kanadě. Naši se poprvé utkali se Švédy.
A rozhodně to nebude zápas, na který by naše mužstvo dlouho vzpomínalo, možná že sice ano, ale ne v dobrém slova smyslu. Dostali totiž od seveřanů pořádně naloženo, puk se v naší síti třepetal rovnou desetkrát.
Kouzlo gólmana Jakuba Sedláčka, ve kterého se věřilo, jako ve velkou oporu mladého týmu, bylo odčarováno pěkně rychle a ještě na konci první třetiny přepustil své místo Pavlu Francouzovi.
Nutno říct, že chytat za naší obranou, bylo spíše za trest, ale plzenskému gólmanovi nezbývalo než zbylé dvě třetiny dochytat. Občas se proti nějaké střele vytáhl, ale stejně musel lovit puk za sebou šestkrát.
Ale kde hledat chybu? To je náš tým tak marný a nebo Švédové takoví borci? Asi od každého trochu. Když trenér Šindel sestavoval nominaci na šampionát, dával při zapisování jmen důraz hlavně na to, aby se sešla parta, která se zná z mládežnických týmů a která má zkušenosti s kanadským hokejem a kluzištěm. Ale to byl asi hlavní kámen úrazu.
Většinu jmen české sestavy jste ani v životě neslyšeli a pokud ano, tak ne v souvislosti s hokejem. Komu něco říká Nestrašil, Vincour nebo Horák? To jsou kluci, kterým někdo brzy po patnáctce nabídnul vidinu slušných peněz a angažmá v kolébce světového hokeje Kanadě. Ale už jim nikdo neřekl, že to bude nižší soutěž AHL, kde šance na nějaké větší prosazení je dost malá.
To Švédové na to jdou s mládeží jinak. Svůj mančaft mají složený z hráčů, kteří hrají domácí ligu. Nechávají tu totiž talentované kluky vyzrát a dávají jim v klubech mnohem větší šanci se ukázat než za mořem. Není potom divu, že juniorský tým se třemi korunkami na prsou má z posledních šampionátů pokaždé medaili.
Možná by to chtělo se zamyslet nad touto strategií u nás doma, než nadávat za takové výsledky přímo hokejistům. To jsou většinou snílci, kteří už se viděli v klubech NHL s hvězdným platem a slávou.

Hokejové naděje před Vencouverem

Čeští hokejoví reprezentanti mají za sebou poslední test před olympiádou ve Vencouveru. Na Channel Cupu v Rusku sice skončili třetí, ale stačilo to na to, aby se začaly opět snovat plány na medaile.
Kdo si v neděli večer pustil Sportovní noviny na Nově, mohl se dozvědět, že tým trenéra Růžičky opět ukázal, že má na to, umístit se v Kanadě na pomyslné bedně.
Zprvu se není čemu divit. Tři zápasy proti vropským soupeřům ukázaly, že mužstvo má sílu, Jaromíra Jágra ve slušné formě a další útočné řady, které se ve světě neztratí. Český tým proti Finsku, Švédsku i Rusku nikdy nevedl, dokonce musel dotahovat dvou i třígolové manko, ale dokázal vždy vyrovnat. I když to mnohdy bylo za pět 12. To se dá považovat za super zjištění před důležitým šampionátem.
Pomalu se také nachází odpověď na otázku Kdo k Jágrovi? Příjemně působilo složení Č – Č – J, tedy Červenka, Čajánek a Jágr. Tím by tu bylo další pozitivum.
Pak jsou tady takové individuality jako obránce Blaťák nebo gólman Schwarz. Oba patřili k největším hvězdám.
Stejně si ale nemyslím, že to je důvod k tomu, aby se tu mluvilo o novém Naganu. V posledních letech nám totiž vždy ve vyřazovacích bojích scházelo to, co se nedá moc natrénovat ani nikde najít. A to je šťěstí! To nám chybělo i o víkendu. Proti Finsku nám šanci na tři body zkazilo několik trefených tyček. A Švédsko s Ruskem nás porazilo po ukončení základní hrací doby.
Tak tedy buďme opatrní s ukvapenými závěry a přehnaným očekáváním. Zatím jen doufejme, že tu největší porci štěstí si naši schovávají právě na únor.

Martin Straka, lamač srdcí hokejových fanoušků

„Proč to ten Straka vodmítnul, podívej, jakou má formu?“ To je otázka, kterou slyším v tramvaji, ve škole i v televizi. Zdá se jako by byl plzeňský tahoun až přehnaně skromný a nebo sobecký, že odmítá prodat svou formu v reprezentaci. Srdce nejednoho hokejového fandy se zlomilo, když 37 letý útočník definitivně zamítl svou účast na olympiádě.
A zamýšlel se někdo nad argumenty, které pro své rozhodnutí „Stračena“ měl? Za prvé odmítal komplimenty na účet jeho výkonů. Česka liga není na takové úrovni, aby se dala srovnávat s nasazením, které bude k vidění ve Vencouveru. Na tohle nemůže říct nikdo ani buřt. Turnaj, který se hraje jednou za 4 roky přináší úplně jiné grády, než třeba mistrovství, natož Extraliga. On už si navíc svůj triumf užil v Naganu.
To se dostáváme k dalšímu bodu obhajoby. Věk Martina Straky. Přiznejme si i přes jeho vlastnosti, které ho zdobí, jako rychlost, technika a přehled, má už na svém kontě hodně zápasů a zdraví není věčné. Proč raději nedat šanci mladším, kteří budou prožívat zase svou olympijskou horečku a budou po zdravotní stránce odolnější.
Pak je tu jedna věc, pro kterou bychom ho měli spíše obdivovat. A to je láska k hokejové Plzni. Má už jen jediný sen. Dovést tento klub konečně k zisku titulu. A je pro to schopen obětovat všechno, včetně spousty peněz, účasti v reprezentaci i vlastního zdraví.
Takže dost nadávek na jeho adresu, nesesílejte hromy blesky jen pro to, že dokázal říct „Dost!“, tak jak to někteří například ve fotbale nedokázali (Nedvěd, Koler).
Spíš se pojďme zamyslet nad tím, proč tu prosíme hráče, kterému táhne na čtyřicet, aby se vrátil, proč nemáme na takové úrovni kluky o deset let mladší!