Éeliška...alternativní kamenná improvizace

Divadelní improvizace není vůbec jednoduchou záležitostí. Profesionální divadla jí dvakrát nefandí a spíše se jí vyhýbají. To "amatéři" mají jistou výhodu, protože diváci, kteří od nich očekávají téměř cokoli, jsou připraveni i na tento druh představení a kolikrát mohou být mile překvapeni, jak divadla, která nemají k profesionálním sférám daleko, ovšem řadí se mezi amatérská, dokáží improvizaci provést na slušné úrovni s dávkou nečekané jistoty.
Pokud vám improvizovanou hru předvede divadlo, které je svým alternativním a experimentálním záměřením až nesnesitelné díky své neúmyslné provokaci, čímž se potýká s množstvím kritiky, můžete být překvapení dvojnásob.
Naše staré známé Divadlo Kámen se popralo s inscenací nazvanou Eéliška kolem, která je za účasti šesti herců odehrávána právě formou improvizace. Je zde jasně určen herecký kolektiv a většinou i prostředí, ve kterém se děj odehrává, ovšem to je tak všechno. Téma hry se mění v každém představení, jelikož závisí především na průběhu celé hry, respektive na náhodě. Scénář téměř neexistuje, neboť se pokaždé hraje něco jiného. Takhle improvizace fungují, takže nic světoborného, no.
Ovšem to by v tom byl čert, kdyby nám kameňáci nepředstavili jakýsi svůj styl improvizace, který se shoduje s klasickou formou divadla používanou v ostatních inscenacích. Během hry jsou totiž zachovány některé typicky kamenné rysy. Ať už jde o abstraktní scény s klavírem, opakující se repliky, hlavní myšlenku visící ve vzduchu a otevřený konec.
Pokud nemáte o čem přemýšlet, přijďte se zamyslet nad Éeliškou do karlínského Divadla Kámen a věřte, že už nikdy nebude chtít vidět něco tak šíleného, jako je kombinace improvizované hry s alternativním divadlem:-)
Nevěříte? Věřte!

Eéliška kolem (improvizované noční setkání s palčivě hubenou rodinnou historií, nad prázdným stolem s několika židlemi)
hrají: Kristýna Suchá, Pavla Procházková, Inna Zhulina, Radek Jiříček, Marian Skorvaga, Petr Bláha Nejedlý
hudba: konkrétní improvizovaná hudba pro konkrétní improvizované představení
herci: 6 / délka: 70 minut
premiéra: 10. listopadu 2009
...skoro každý prázdniny jsme sem skoro všichni...někdo tady i bydlel, žejo...někdo tady prostě bydlel...když se na to teď zpětně dívám, divím se, že se nikdy nikomu nic vážnýho nestalo...pro Eélišku jsme třeba nebyli dost zajímaví......pro Eélišku...

Hele Bohunko.....dej si sprchu, je to paráda!!!

Že neznáte PQQ 26? Nevadí! Alternativní Divadlo Kámen vám naservíruje nejen hromadu informací o tomto bezkonkurenčně nejlepším přístroji všech dob, ale k tomu všemu připojí dynamický řetězec zřetelně položených otázek, na které by bylo dobré nějak důstojně odpovědět!
Nechápete?? To nic. Prostě Kámen, no.
Inscenace Zvěstování Bohunce je jednou z mála kameňáckých her, která se stala pochopení hodnou i pro obyčejně smýšlející diváky. Hra se v rámci soutěžní přehlídky amatérského činnoherního divadla v Děčíně procpala až na Jiráskův Hronov 2009, kde diváci během představení vesele odcházeli ze sálu. Dalších deset se však náramně bavilo a zbylá půlka divadla načerpávala energii, vydanou předchozí večer u piva, dávkou klidného spánku.
Říkate si: Tak to musí bejt fakt jako nějaká kravina,ne?! Omyl. Většina lidí sice nechápe úplnou podstatu celé hry, ovšem hlášky typu - Hele Bohunko...dej si sprchu, je to paráda - se stává celodivácky úspěšnou.
Petr Macháček, režisér divadla a autor her, nemá zapotřebí zavděčit se za každou cenu všem divákům a inscenovat tak něco, co podle něj nemá jakousi hlubší myšlenku, na kterou málo kdo příjde. Vždyť by to byla trochu nuda, ne?!
Klasických divadel bez experimentálního nádechu máme spoustu. Proč tedy nepřijít s něčím novým?! Ona samotná představa vylézajícího gorila během kameňácké inscenace se samozřejmě může zdát trochu bezpředmětná. Pokud je v něm ovšem schován význam, jež může být stěžejní pro celou hru, goril se pro vás stává nepostradatelným. Ovšem záleží také na tom, zda dokážete na daný význam příjít. Nic není zadarmo, že?!
Osobně bych si bez goril a Bohunek nedokázala svůj dosavadní život téměř představit. Kdo z vás má opačný pocit a stále netuší, co je PQQ 26, má příležistost ve středu 27.1. v 19:30 navštívit kamenný prostor v Karlíně a pokochat se (nebo si dát alespoň to pivko) inscenací Zvěstování Bohunce.
Nevěříte? Věřte!

Zvěstování Bohunce 27.1.2010 19:30
Divadlo Kámen, Nekvasilova 2, Praha 8 - Karlín (metro a tramvaj Invalidovna)
hrají: Kristýna Suchá, Lenka Záveská, Michaela Přikrylová, Zdeňka Brychtová / Michaela Krupičková, Pavla Procházková, Radek Jiříček, Libor Novák / Marian Skorvaga, Ivan Vohrna / Jan Aksamít
hudba: Jaroslav Janovský
scénář a režie: Petr Macháček
osoby: Bohunka / Šárka / Anděla / telefonistka / Svatava / kameník / detektiv / goril
délka: 70 minut
premiéra: 19. března 2009
Ale proč já? Proč zrovna já? Já jsem přece jen Bohunka! Bohunka, já jsem Bohunka. Bohunka, já jsem Bohunka.

Alternativní divadlo: Doufejme, že Potrvá....

,,Já jsem (Z)zabil. Já…..já jsem (Z)zabil“, říká jeden z aktérů divadla Potrvá, a mně to připomíná scénu ze starého českého filmu s Vlastou Burianem: ,,Já jsem Zmok.“ ,,Vy jste zmok?“ ,,Ne, já jsem Zmok.“ ,,Tak kdo zmok?“
Hra Jinovatka, kterou si divadlo Potrvá přijelo zahrát na domácí karlínskou půdu divadla Kámen, byla svojí formou a stylem nesmírně podobná inscenacím svého hostitele. Oba divadelní soubory bychom mohli zařadit mezi alternativní či minimalistické scény. Divadla daného typu mají smůlu, že jsou většinou nepochopena a kritizována právě díky své absurditě nebo kontroverzi. Inscenace Jinovatka se však jeví jako srozumitelná i pro některé většinové diváky.
Hra, která má, mimo jiné, pojednávat o Zkrčeleckém lese, minulosti Zkrčeleckého lesa, stromech, které jsou úplně všude, mileneckém trojúhelníku, zapáleném dokumentaristovi, spořádané rodině a v neposlední řadě o obecném bláznu, pojednává a svědčí především o tom, že když se sejde parta lidí, která má k divadlu určitý vztah a také svůj divadelní styl, jež ovládá, může vzniknout i představení, po němž diváci odchází s jakýmsi zvláštním pocitem. Pocitem, který nemusí být za každou cenu naplněn, ale ať chtějí nebo ne, donutí je o hře přemýšlet. A to je u divadla, uměleckého způsobu sdělení, zajisté to nejdůležitější.
Členové divadla Potrvá, studenti vysokých škol, se v Jinovatce zabývají především problémy mezilidských vztahů. Je zde nastíněn též problém konzumní společnosti, mediální honičky po senzacích nebo špatného svědomí, jež trápí každého z nás. Vše je zahrnuto do jednotného příběhu, který se sám o sobě zdá být celkem srozumitelný. Kvůli netradičnímu způsobu zpracování však srozumitelným být přestává a každý z nás si s ním musí poradit sám. Během necelé hodiny jsme svědky krátkých, skoro výstižných, úseků odehrávajících se na jednoduše vyřešené scéně. Hlavní rekvizitu zde představuje obří bílý kvádr, který s jednotlivými dějovými úseky mění svojí polohu. Ať už těleso představuje strom, pohovku nebo pařez, má zde svoji specifickou funkci. Propojuje všechny dějové části dohromady, a to nejen mezi sebou, ale i s diváky, kterým kvádr pomáhá chápat některé souvislosti. Dalším zvláštním znakem použitým v představení jsou tři nenápadně se potulující postavy v pozadí scény. Ti se zcela neztotožňují s obsahem hry, ale svojí přítomností, jež může být vnímána jako nepodstatná, jsou nedílnou součástí celého představení.
Herecké výkony, které působí trochu rozpačitě, což není vůbec na škodu, jsou relativně vyvážené. K atmosféře hry rozpačitost rozhodně patří a koneckonců je výhodnější, že všichni aktéři přistupují ke hře kolektivně a herecky stejně. Díky tomu je dílo ucelené a žádná z postav nekazí celek svým nadměrně působivým výkonem.
Při odchodu z divadla bývají někteří diváci zklamáni, že se nedozvěděli vše, co jim servíruje klasické divadlo. Možná kvůli nesplnění jejich očekávání se do divadla víckrát nepodívají, ovšem jedno je jisté: bílý sádrový kvádr je bude pronásledovat po celý zbytek jejich konzumního, nespravedlivého a nevděčného života. Aktéři divadla Potrvá budou štěstím bez sebe, že hra splnila účel a přes hromadu zdrcujících kritik zinscenují další nepochopenou a diskuzi vyvolávající hru, jež se ctí předloží dalším do budoucna pohoršeným divákům.

Divadlo Potrvá
Premiéra: 28.2.2009
Režie: Petr Vácha
Text: Petr Vácha
Scéna: Tereza Rumlenová
Světla: Lucie Piecková
Dramaturgie: Vojtěch Poláček, Antonín Troup
Obsazení: Anna Hejmová, Anna Sedlická, Juraj Gerbery, Ondřej Cupal, Silvie Holovská, Vojtěch Poláček, Petr Vácha, Petra Poliaková, Zdeněk "Angel" Doležal, Martin Poláček
www.potrva.cz

Zdeňka Brychtová