Slovo úvodem

Tento blog bude výstupem TŠM skupiny 1.

Každý z Vás si vybere nějaké téma, které bude v průběhu semestru monitorovat a postupně k němu vytvoří 3 krátké příspěvky v rozsahu max. 500 slov.

Pokud jde o tvorbu digitálního portfolia, domluvili jsme se, že budeme používat aplikaci Google sites pro její jednoduchost a snadné napojení na ostatní aplikace Google. Strukturu nechám v zásadě na Vás, pouze trvám na osobním a profesním profilu - inspirace zde.
Zobrazují se příspěvky se štítkemFilmová technologie. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemFilmová technologie. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 25. prosince 2009

Filmová obrazová skladba

Asi si řeknete, že už to s tou nevábnou odborností přeháním. Ale jsem přesvědčena o tom, že právě tento text se může mnohým z vás hodit. Pokud třeba jen příležitostně natáčíte něčí svatbu či promoci, pokoušíte se i o něco víc tvůrčího nebo fotíte.
Obrazová skladba je cosi, co v sobě zahrnuje kompozici obrazu, předsnímací jednoty a střihovou skladbu. Dalo by se říct, že pokud se budete držet ideálů těchto skladebných prvků, bude vaše dílo působit přirozeně a sdílně. Pokud se těchto pravidel držet nebudete, vytvoříte možná mistrné moderní expresionistické dílo nebo nekoukatelný blábol.
Už věky známá ideální kompozice obrazu by se dala jedním slovem nazvat zlatý řez. Se zlatým řezem se můžeme setkat jak v malířství tak ve fotografii. V jednoduchosti by se dalo říct, že rozdělíme obraz na třetiny jak svisle tak podélně a tam, kde se nám úsečky protnou jsou ideální body pro umístění vévodících prvků obrazu. Těchto úseček se pak musíme držet i co se týče pozadí (horizont, ..). Do kompozice patří také velikosti záběru. Je nutné vědět, že pro různá sdělení jsou vhodné různé velikosti obrazu (prostředí-celek, emoce-detail, akce-polocelek,..). Při natáčení postavy bychom neměli člověka „řezat“ v kloubech, například velikost americký plán řeže postavy v lýtkách.
Mezi předsnímací jednoty patří i základní divadelní jednota času a místa. Tato jednota se dál rozděluje na jednotu osvětlení, prostředí (rekvizit), atd. Další pravidlo je pravidlo osy. Když si představíme akci na scéně, například hovořící pár, musíme obě postavy snímat pouze z jedné strany osy, kterou tvoří linie protínající dotyčné postavy. Pokud tuto osu narušíme, divák se špatně orientuje v prostoru. Hodně komplikované jsou potom například kruhové scény, kde se toto pravidlo porušit musí. Další případ, kdy se může pravidlo porušit je v obecně známých prostorách - například třída ve škole, tam je jasné, kde jsou žáci a kde tabule a katedra. Zajímavá je jednota směru pohledu. Když někdo s někým telefonuje, je jasné, že nesmí být natáčeni ze stejného úhlu. Je také obecně dané pravidlo, že když někdo z Ameriky mluví s někým z Evropy, kouká se Evropan doprava a Američan doleva. Stejné je to i s příjezdem lodí na kontinenty. Jednota směru pohybu je další nutností. Typická je třeba akční honička. Tato jednota je nadřazena jednotě osy.
I střihová skladba má svá doporučovaná pravidla. Pokud se divák ocitne v novém obrazu, je doporučované použít pravidlo tří záběrů – celek na prostředí, druhý střední záběr nás upozorňuje na aktéry a ve třetím se objeví akce či dialog. Při střihu si musíme dávat pozor na skok po ose - ze záběru uděláte střihem výřez předchozího. Ten se dá použít opravdu jen v hororu. Další chyba u střihu je dlouhý záběr, který časem nepřidává žádnou další výpověď. Nebezpečná může být i střihová zkratka, neboli rychlé prolínání do jiného prostřed či času. Ve filmu nemůžete každý obraz oddělovat prolínačkou či roztmívačkou a proto jsou tyto přechody dost těžkým oříškem.
Skladebných pravidel existuje nespočet. V historii bylo například zvykem u dojemných scén stříhat na holoubky nebo u beznaděje na topícího se koně (Markéta Lazarová). Snad se vám aspoň těch několik málo uvedených bude k něčemu hodit.

středa 23. prosince 2009

Filmové triky


Dnes si pod trikovou technologií ve filmu většinou představíme hodiny práce na počítači. To ovšem neplatí pro pravé filmové triky (bez použití digitalizace), které vznikají na scéně, v optice kamery nebo přímo na filmovém pásu. Tam se dějí ta pravá kouzla, která do filmu přinesl skutečný iluzionista Georges Méliés.
Na první z triků přišel Méliés jak jinak než náhodou. Při natáčení pouliční scény na pařížském náměstí se rozbila kamera. Filmový pás se tak po opravě se rozběhl tam, kde se zastavil. Ve střižně se pak projíždějící omnibus „stopem“ změnil v pohřební vůz. A tak vznikl stop trik. Na tomto principu pak vzniká animovaný film. Méliés objevil řadu dalších triků, jakými jsou například prolínačka, dvojexpozice nebo pevná maska.
Filmové triky se dělí na scénické, kamerové, optické, fotografické a laboratorní.
Scénické triky jsou převzaty z divadla, a vznikají přímo na snímané scéně. Patří sem déšť, umělý sníh nebo pyrotechnické triky. Za triky se dají považovat i rekvizity - balvany, skály, kusy betonu atd.
Již zmiňovaný stop trik patří mezi kamerové triky. Patří sem všechny triky související s umístěním kamery (herec šplhá po zdi,..), s frekvencí snímání (zrychlení, stop trik, projekce pozpátku,..) a s dobou expozice (rostmívačka, zatmívačka a prolínačka).
Historie optických triků sahá až do 15. století, kdy italští malíři používali různé optické pomůcky pro zachycení krajiny. Na podobných principech dnes funguje zadní projekce (v digitální éře nahrazovaná natáčením na modré či zelené pozadí), dokreslovačka nebo zrcadlová metoda.
Fotografické triky využívají vlastností fotocitlivého filmového materiálu. Základním principem je maska, která zakrývá určité místo filmového políčka. Tímto způsobem se dá neosvětlená část nahradit fotografií, znovu přetočit v jiném prostředí nebo zkrátka nechat tmavá (klíčová dírka,..).
Triky laboratorní vznikají na filmové kopírce. Do kopírky se vloží dva pásy, na jednom bude člověk a na druhém pozadí krajiny. Triková kopírka pak dá oba obrazy přes polopropustný hranol dohromady.
Triková kopírka by byla však bez principu fotografických masek k ničemu. A tak je to se všemi triky. Všechny se navzájem doplňují a jednotlivé technologie si vypomáhají. V dnešní době jsou nedigitální filmové triky ke spatření už jen v „béčkových“ filmech. Proto si musíte pro pořádný trikový trhák sáhnout hluboko do archivu, ale stojí to za to.

neděle 13. prosince 2009

Zpracování zvuku ve filmové technologii




Tento text bude, tak trochu výukovou metodou, skromně pojednávat o jednotlivých fázích zpracování zvuku ve filmu. Současně je to první článek vzdělávacího bloku Filmová technologie. Doufám, že případné čtenáře neunudí a drobně poučí.

Pro začátek trocha historie..
Zvuk a film k sobě neodmyslitelně patří už od počátku 19. století. Tehdy ještě zvuk nebyl součástí filmového pásu, ale kapela či velký orchestr hráli v sále biografu. Živou hudbu brzo nahradil gramofon a bylo jen otázkou času, kdy se zvuk stane součástí filmového nosiče.
Prvním zvukovým filmem byl Don Juan, který měl premiéru 6. srpna 1926. Film byl sice zvukový, ale stále mu chybělo mluvené slovo. Proto je často za první zvukový film považován Jazzový zpěvák, ve kterém už je herce slyšet. Tato skutečnost měla na diváky stejně šokující efekt, jako vůbec první promítání filmu, kde diváci prchali před přijíždějícím vlakem na plátně.
Od té doby se vývoj nezastavil. Přibývalo druhů filmových zvukových záznamů a reprodukcí. Jednotlivé zvukové společnosti se doslova prali o místa na filmovém pásu pro jejich zvukové stopy. Dnes máme snad ve všech kinech osmikanálovou zvukovou reprodukci a něco jako němý film na nás působí dost komickým dojmem.

Když se rozhodneme natočit film, je pro nás vždy nejpodstatnější kolik máme peněz a kolik máme času. To výrazně ovlivňuje zda se budou peníze utrácet za natáčení nebo šetřit na postprodukci. Pokud se rozhodneme investovat do natáčení, je samozřejmostí pořizovat kontaktní zvuk. Tomu se ovšem musí vytvořit náležité podmínky spojené s produkcí – nic v okolí nesmí natáčení rušit, všechny vedlejší práce se musí přesunout mimo plac, kvalita záběru závisí i na kvalitě zvuku → natáčení se prodlužuje. Nikdy se však přesto nedá kontaktní zvuk použít v plném rozsahu.
Pokud nemáme peníze na dlouhodobý nájem studia či jiného prostředí, je vhodné zvážit možnost pořízení zvukového záznamu až dodatečně. Tomuto zvuku se říká postsynchron. Herci při něm po natáčení dabují sami sebe a ruchy prostředí se dodávají uměle. Výsledný efekt na nás občas působí dost nepřirozeně, přestože kvalita záznamu je zpravidla lepší.
Další typ zvukového záznamu pro film je playback. Je využíván pro natáčení hudebních filmů, kde je nutné synchronizovat obrazovou složku díla podle již hotového zvukového snímku. To platí jak pro muzíkály, tak pro klipy. Snímat zpěv kontaktně nepřichází z technických důvodů v úvahu.

Profesionálně se zvuk vždy zaznamenává na samostatný nosič. V postprodukci se s filmovým pásem dřív synchronizoval pomocí klapky. Ne, že by tento princip zcela vymizel, ale pro přesnost je dnes zvukový i obrazový nosič opatřen synchronizačním Key codem. Což můžeme přirovnat například k čárovému kódu na okraji pásu.

Postprodukční práce se zvukem je opravdu velmi zdlouhavá. Jednotlivé složky zvuku, jako je dialog, ruchy, atmosféry, hudba, atd. jsou nejprve samostatně zkontrolovány a synchronizovány. Následuje hrubý a jemný střih obrazu a poté se teprve „nasadí“ zvuk pro mix. Z mixu vyjde stereofonní i monofonní výsledný záznam. Navíc se vždy tvoří tzv. mezinárodní zvuk, tj. zvuk bez dialogů, pro zahraniční distribuci.

Teď už jen pro zajímavost, kdyby se vám dostal nějaký filmový materiál do rukou. Zvuk na distribučním pásu vypadá následovně:
Vedle obrazu se nachází stereo analogového záznamu. Mezi perforací se nachází digitální záznam zvuku Dolby stereo. Stejně tak na okraji pásu je konkurenční digitální stopa Sony, která má tu výhodu, že když se nepřečte, automaticky zvuk jede z analogové stopy. Poslední je nenápadná stopa úplně vpravo. Vypadá opět jako čárový kód. Je to synchronizační stopa DTS, která vysílá signál k záznamu zvuku na externím nosiči.


Vendula Burešová