Postavení kulturní publicistiky v médiích

Jaké je postavení kulturní publicistiky v médiích? Tak v dnešní době je už nedílnou součástí médií, publicistiky a vůbec všeho, kam se podíváme. Kouká na nás z internetu, z novin, časopisů i z televize. Je všude kolem nás, stejně jako ostatní typy, například sportovní publicistika, politická publicistika nebo hospodářská. Kulturní je pro mě asi nejvíce zajímavá. Když už jsme u toho, co je to vlastně kultura? Je to veškeré umění, možná i „neumění“ kolem nás. To znamená filmy, televize, knížky, výstavy, koncerty, divadla a tak dále. Dříve to znamenalo pěstování různých plodin, až poté to začalo mít ten nynější význam, to znamená vznešenější lidské dovednosti a činnosti, nebo-li také „kultura vysoká“.
Čím se tedy může zabývat kulturní publicistika a jaké je její postavení? Nejčastěji se zabývá asi filmem, koncerty, literaturou a vůbec veškerým uměním. Informuje lidi o tom, co je čeká v příštích dnech či týdnech, na co se můžou těšit a nebo hodnotí již proběhlou, případně přečtenou věc (knížka) a podobně. Můžeme se tedy setkat s recenzemi v tomto případě třeba s knižní recenzí, s divadelní recenzí nebo hudební recenzí. Postavení kulturní publicistiky je sice důležité a neodmyslitelné, ale je většinou zakryté událostmi, které lidé denně čtou prostě častěji a mají o ně větší zájem, což často bývá bulvár, zprávy z politiky i ze světa, pohromy, katastrofy či sport. Kultura je v tomto případě, mám pocit, spíš druhořadá. Kulturní publicisté mají těžkou a zároveň důležitou roli. Například jdou-li na premiéru nového amerického filmu, den poté vyjde recenze, diváky to buď může přesvědčit do kina jít, a nebo je to spíš odradí. Já spíš dávám na svůj vlastní názor, než abych něco předem kritizoval. Proto je to občas diskutabilní a je to prostě věc názoru. Recenze musíme brát spíše orientačně, než abychom kvůli tomu šli do kina na něco jiného, když film dostane jen dvě hvězdičky z pěti. Dá se říct, že v zásadě nemám moc rád extrémní recenzenty, kteří například nemají bytostně rádi nějakou kapelu a dají jí proto co nejmenší hodnocení, ať je deska jakákoliv. A nebo zase druhý extrém a dají jí třeba plný počet bodů.
Co říci závěrem? Jak bylo řečeno, kulturní publicistika je nedílnou součástí našich životů, i když někdo si uvědomuje méně, někdo více. Stejně tak někdo se jimi řídí hodně, někdo málo nebo téměř vůbec. Ze všeho nejvíc mě baví určitě hudební odnož, protože mám v ní hodně znalostí, pak mě hodně baví film, zvlášť v poslední době. Dřív jsem více četl, teď už méně. Spíš sleduji současné dění, jak časopisy, zprávy v televizi, noviny i kulturu kolem.

Brýle Eltona Johna

Je to už delší doba, řádově několik měsíců, kdy jsem navštívil Švandovo divadlo v Praze, kde jsem i pár měsíců pracoval, představení, které mi mnoho lidí doporučovalo, a to crazy komedii nazvanou Brýle Eltona Johna. Byl jsem skvěle překvapen a dvě hodiny jsem se téměř v kuse smál. Byla to opravdu komedie se vším všudy a stálo to za to. Premiéru měla v Británii roku 1997 a napsal ji David Farr a je to zřejmě stále jeho nejúspěšnější hra. V Praze měla premiéru roku 2005 a režíroval ji Michal Lang. V hlavních rolích excelovali Kamil Halbich jako Bill, Tomáš Pavelka jako Billův bratr Dan, Bára Hrzánová jako Julie či Matěj Hádek jako slepý bubeník. V představení vystupuje všeho všudy jenom šest herců.

Co jsou dvě hlavní témata, kolem kterých se hra točí? Jsou to jednoznačně fotbal a rock. V jednom jediném dni přijíždí na návštěvu za Billem jeho bratr se svojí rockovou kapelou. Ale Bill je fotbalový fanoušek a zrovna v tento den se hraje důležitý zápas jeho fotbalového týmu Sršňů. Tento tým opravdu existoval dřív, kolem roku 1984 a opravdu měl něco společného se slavným zpěvákem Eltonem Johnem. Šlo o Watfordský klub, který prožil velký vzestup i pád, kdy se dostal až do finále anglického poháru. Hra je prošpikována vtipnými a trapnými situacemi, náhodami a scénkami. Divák se opravdu pobaví a odpočine si po vyčerpávajícím dni v práci nebo ve škole. Kapela kolem Dana je samozřejmě amatérská, ale tváří se jako profi, což je ještě vtipnější. Do toho scénky z fotbalu, popíjení piva, trocha erotiky a hlavně hodně smíchu. Nevím, jaká je přístupnost, ale dětem pod 15 let tato hra asi zas tolik neřekne.

Do podrobna si to zas tak nepamatuji, ale vím, že jsem se bavil výborně, hru doporučuji, ještě stále ji ve Švandově divadle dávají. Ohromně se mi líbila kombinace ostrovních předností, což je rock a fotbal. V hudební scéně se sám pohybuji, takže to občas bylo velmi ze života. A fotbal? Scénky s fotbalem jsou vždycky vtipné a zajímavé. Nehledě na to, že všichni herci si to také užívali a opravdu byli dobří v tom, jak pobavit diváky. Když se mi poštěstí, zavítal bych na Brýle Eltona Johna někdy ještě jednou.

Vypsaná Fixa pokřtila svůj Klenot

Vypsaná Fixa pokřtila svůj Klenot

Magické datum 9. 9.2009 patřilo mimo jiné Vypsané Fixe a vydání jejich páté řadové desky. Toto album bylo pojmenováno Klenot, natáčelo se v Londýně a stálo bezmála milion korun! Aby se řádně pokřtilo, byla vybrána data 23. a 24.září v Lucerna Music Baru v Praze. Na tento křest jsem chtěl jít, měl jsem lístek na středu 23., ale shodou okolností jsem se dostal na oba dva. Chtěl jsem také zhodnotit, který z nich bude „lepší“. Na tuto otázku jsem si ale sám nedokázal odpovědět, protože oba byly vynikající, ale zároveň nebyli úplně stejné.

Do Lucerna Baru jsem se ve středu nesmírně těšil, přišel jsem radši už o trochu dřív, bylo vyprodáno, sál se tedy rychle zaplňoval. Jako předskokany si Fixa vybrala kapelu Umakart, kde zpívá mimo jiné Jaromír Švejdík (Priessnitz) a na basu hraje Jan P. Muchow (EOST), který byl i jeden ze tří producentů Klenotu. Byla to vcelku dobrá volba. Příjemná hudba Umakartu nenásilně připravila fanoušky na hlavní hvězdu večera. Když dohráli poslední skladbu, na projektoru za podiem se začalo promítat video - intro, které, jak jsem se dozvěděl, vytvářel sám Pítrs (bubeník Fixy). Kolem desáté hodiny už vyskočil na podium společně s Márdim, Mejlou a Mejnem a kluci bez žádných servítek na svých několik set fanoušků vysolili celou novou desku tak, jak jdou písničky za sebou. Přesný playlist jsem si nezapamatoval, ale každopádně v průběhu večera přišlo i na starší hity, jako Lunapark, 1982, San Piego nebo Mažoretka. Bylo vidět, jak kapela hraje naplno, z hráčů se řinul pot, stejně tak jako z diváků před podiem. Už od začátku koncertu to v kotli hodně vřelo a teenageři se oddávali poslechu, a dokonce skokům z podia.

Přibližně v půlce koncertu se šlo „křtít“. Kapela tedy zavolala všechny tři hlavní aktéry, kteří byli s kapelou v Londýně a pracovali s nimi na této desce. Jsou to již zmiňovaný Jan P. Muchow, Dušan Neuwerth a Guy Fixsen, což je proslulý producent, který spolupracoval například s Pixies a podobně. Desku jsem slyšel a musím uznat, že je to, alespoň zvukově, jejich nejlepší počin. Bicí znějí výborně, Márdi má občas výborné efekty na hlase a album je prošpikováno různými hrátkami a vtípky, aby bylo více zábavné. A zábavné je. Musím také říci, že Fixa je jedna z mála českých kapel, u které mi nevadí jejich české texty. Mám dojem, že jsou dokonce velmi poetické a mnoho lidí, co znám, se v nich občas „najde“. Zpátky k samotnému křtu. Kapela originálně pokřtila CD samými klenoty, což byly různé věci, které posbírali do ošatky od samotných fanoušků z prvních řad. Velice milé a spontánní gesto. Kapela s chutí pokračovala dál a teplota v sále se zvyšovala a zvyšovala. Další moment, na který nezapomenu, byl, když přímo za zpěvákem vyšplhal mladý fanda a objednal si písničku pro kamaráda, který zrovna měl narozeniny. Byla to píseň Čáp, a i když nebyla v playlistu, kapela ji prostě odehrála! S bravurou. Na tomto příkladě je vidět, že tahle kapela si na nic nehraje a stále hraje to svoje už po dobu asi patnácti let. I přesto, že někdo říká, že kapela hrála dřív lépe, můj názor je takový, že každá kapela se holt v průběhu existence mění. Stejně jako lidé se mění, tak i kapela a její zvuk se mění. Nedá se říct, jestli dříve hrála líp, nebo že „Teď už to není ono“ a podobně. Každopádně vždycky je tam trochu změna, u každé kapely, i když u Vypsané Fixy ta změna vlastně tak razantní není. Jsou kapely, které se za patnáct let změní mnohem víc.

Samotný koncert už se chýlil ke konci, kapela samozřejmě přidávala alespoň dvakrát a konečný zásah udělil bubeník, který v euforii na konci koncertu rozkopl bubny. Ty ale měly ještě vydržet do dalšího dne. Vydržely. Den poté jsem se dostavil na místo činu a prožíval takové malé deja-vu. Stejný klub, stejná předkapela, stejný křest. Druhý koncert mi přišel trošku pomalejší, ale to vůbec ničemu nevadilo. Naopak jsem si ho užíval stejně dobře, jako ten první. Kapela dokonce vyměnila nějaké skladby, což bylo příjemné, zase se křtilo a teplota zase rostla a rostla. Velice mě potěšilo nečekané polosólo mistra bubeníka, které vystřihl téměř na samém konci jejich druhého křtu. Vypsaná Fixa je prostě velmi zkušená kapela, takže oba dva koncerty zvládla bez problému. Pokud jde o mě, výborně jsem si oba večery užil.

Magické datum 9. 9.2009 patřilo mimo jiné Vypsané Fixe a vydání jejich páté řadové desky. Toto album bylo pojmenováno Klenot, natáčelo se v Londýně a stálo bezmála milion korun! Aby se řádně pokřtilo, byla vybrána data 23. a 24.září v Lucerna Music Baru v Praze. Na tento křest jsem chtěl jít, měl jsem lístek na středu 23., ale shodou okolností jsem se dostal na oba dva. Chtěl jsem také zhodnotit, který z nich bude „lepší“. Na tuto otázku jsem si ale sám nedokázal odpovědět, protože oba byly vynikající, ale zároveň nebyli úplně stejné.

Do Lucerna Baru jsem se ve středu nesmírně těšil, přišel jsem radši už o trochu dřív, bylo vyprodáno, sál se tedy rychle zaplňoval. Jako předskokany si Fixa vybrala kapelu Umakart, kde zpívá mimo jiné Jaromír Švejdík (Priessnitz) a na basu hraje Jan P. Muchow (EOST), který byl i jeden ze tří producentů Klenotu. Byla to vcelku dobrá volba. Příjemná hudba Umakartu nenásilně připravila fanoušky na hlavní hvězdu večera. Když dohráli poslední skladbu, na projektoru za podiem se začalo promítat video - intro, které, jak jsem se dozvěděl, vytvářel sám Pítrs (bubeník Fixy). Kolem desáté hodiny už vyskočil na podium společně s Márdim, Mejlou a Mejnem a kluci bez žádných servítek na svých několik set fanoušků vysolili celou novou desku tak, jak jdou písničky za sebou. Přesný playlist jsem si nezapamatoval, ale každopádně v průběhu večera přišlo i na starší hity, jako Lunapark, 1982, San Piego nebo Mažoretka. Bylo vidět, jak kapela hraje naplno, z hráčů se řinul pot, stejně tak jako z diváků před podiem. Už od začátku koncertu to v kotli hodně vřelo a teenageři se oddávali poslechu, a dokonce skokům z podia.

Přibližně v půlce koncertu se šlo „křtít“. Kapela tedy zavolala všechny tři hlavní aktéry, kteří byli s kapelou v Londýně a pracovali s nimi na této desce. Jsou to již zmiňovaný Jan P. Muchow, Dušan Neuwerth a Guy Fixsen, což je proslulý producent, který spolupracoval například s Pixies a podobně. Desku jsem slyšel a musím uznat, že je to, alespoň zvukově, jejich nejlepší počin. Bicí znějí výborně, Márdi má občas výborné efekty na hlase a album je prošpikováno různými hrátkami a vtípky, aby bylo více zábavné. A zábavné je. Musím také říci, že Fixa je jedna z mála českých kapel, u které mi nevadí jejich české texty. Mám dojem, že jsou dokonce velmi poetické a mnoho lidí, co znám, se v nich občas „najde“. Zpátky k samotnému křtu. Kapela originálně pokřtila CD samými klenoty, což byly různé věci, které posbírali do ošatky od samotných fanoušků z prvních řad. Velice milé a spontánní gesto. Kapela s chutí pokračovala dál a teplota v sále se zvyšovala a zvyšovala. Další moment, na který nezapomenu, byl, když přímo za zpěvákem vyšplhal mladý fanda a objednal si písničku pro kamaráda, který zrovna měl narozeniny. Byla to píseň Čáp, a i když nebyla v playlistu, kapela ji prostě odehrála! S bravurou. Na tomto příkladě je vidět, že tahle kapela si na nic nehraje a stále hraje to svoje už po dobu asi patnácti let. I přesto, že někdo říká, že kapela hrála dřív lépe, můj názor je takový, že každá kapela se holt v průběhu existence mění. Stejně jako lidé se mění, tak i kapela a její zvuk se mění. Nedá se říct, jestli dříve hrála líp, nebo že „Teď už to není ono“ a podobně. Každopádně vždycky je tam trochu změna, u každé kapely, i když u Vypsané Fixy ta změna vlastně tak razantní není. Jsou kapely, které se za patnáct let změní mnohem víc.

Samotný koncert už se chýlil ke konci, kapela samozřejmě přidávala alespoň dvakrát a konečný zásah udělil bubeník, který v euforii na konci koncertu rozkopl bubny. Ty ale měly ještě vydržet do dalšího dne. Vydržely. Den poté jsem se dostavil na místo činu a prožíval takové malé deja-vu. Stejný klub, stejná předkapela, stejný křest. Druhý koncert mi přišel trošku pomalejší, ale to vůbec ničemu nevadilo. Naopak jsem si ho užíval stejně dobře, jako ten první. Kapela dokonce vyměnila nějaké skladby, což bylo příjemné, zase se křtilo a teplota zase rostla a rostla. Velice mě potěšilo nečekané polosólo mistra bubeníka, které vystřihl téměř na samém konci jejich druhého křtu. Vypsaná Fixa je prostě velmi zkušená kapela, takže oba dva koncerty zvládla bez problému. Pokud jde o mě, výborně jsem si oba večery užil.