2007/2008 – 2009/2010 – Rekordní počet gólmanů
Tohle období je sice nejkratší, ale vedení Holešovického klubu v něm sstihlo udělat hned několik zásadních změn. Ať už se jedná o kompletní přeměnu trenérských postů nebo o vystřídání hned osmi mužů s maskou. Někteří zůstali již z předchozích let (Duba, Přikryl), další se vrátili ze svého působení v jiných klubech (Pöpperle) a objevili se i nové tváře – Martin Štefl, Michal Valent, Martin Altrichter, Filip Novotný a Jan Chábera. Ale ani tyto rošády zatím Spartě na vrchol nepomohly.
Martin Štefl
Je mu dvacetři let. Pochází ze Vsetína a v roce 2005 za tamější juniorku vyřadil ve finále mistrovství republiky právě Spartu. Později chytal i v extralize, jak za Vsetín, tak i za Pražany, kteří sháněli náhradu za Dušana Salfického. Jako dvojka po boku Tomáše Duby však příliš nezazářil, a tak se po sezóně s Prahou rozloučil. Nastoupil za Kometu Brno, Zubry Přerov, Oceláře Třinec a nyní chytá za HC VOKD Poruba.
Michal Valent
Třiadvacetiletý rodák ze Slovenska působil od roku 2004 ve sparťanských juniorech. V extralize dostal pouze jednu jedenáctiminutovou šanci v roce 2008. Poté chytal za prvoligové Pantery z Havířova a v letošním klání nastoupil po bok exsparťana Schwarze v dresu Mladé Boleslavi.
Martin Altrichter
Tento téměř veterán původem z Jihlavy získal dovedl první pražské angažmá u konkurenční Slavie. V sezóně 2002/2003 dovedl tehdy nepříliš favorizované Znojemské Orly až do play-off. Ve Zlíněse propracoval v sezóně 2003/2004 dokonce ke zlaté medaili pro mistra republiky. V roce 2007 zaskočil za zraněného Cháberu v dresu Českých Budějovic, poté dva měsíce hostoval ve Spartě místo taktéž zraněného Dubu.
Filip Novotný
Mladá naděje Sparty s číslem 30. Poprvé se na soupisce holešovických borců objevil v roce 2008. Do bojů sice přímo nezasáhl, ale dostal možnost trénovat se zkušenými hráči. V dnešních dnech je brankářskou dvojkou po Bingovi. Na tomto postu vystřídal Jana Cháberu. Na svou velkou příležitost teprve čeká.
Jan Chábera
Pětadvacetiletá 32 z Jindřichova Hradce zaznamenala první hokejové úspěchy v dorostu Českých Budějovic. Stejnému týmu pomohl v roce 2005 vrátit se mezi extraligovou elitu. Sezónu 2007/2008 strávil zaskakováním za budějovickou jedničku Romana Turka a pomáháním prvoligové Boleslavi. S tou startoval v dalším ročníku již v prestižní čtrnáctce českých klubů. Po komplikacích s návratem na jih Čech, podepsal smlouvu s pražskou Spartou a nakonec skončil v Plzni. V létě následovala výměna za holešovického Pöpperleho. Letošní zemětřesení v Tesla aréně nepřestál ani on. Po nepřesvědčivých kolísavých výkonech ho Sparta na začátku roku prodala prvoligovému Chomutovu.
středa 13. ledna 2010
Postavení kulturní publicistiky v médiích
Jaké je postavení kulturní publicistiky v médiích? Tak v dnešní době je už nedílnou součástí médií, publicistiky a vůbec všeho, kam se podíváme. Kouká na nás z internetu, z novin, časopisů i z televize. Je všude kolem nás, stejně jako ostatní typy, například sportovní publicistika, politická publicistika nebo hospodářská. Kulturní je pro mě asi nejvíce zajímavá. Když už jsme u toho, co je to vlastně kultura? Je to veškeré umění, možná i „neumění“ kolem nás. To znamená filmy, televize, knížky, výstavy, koncerty, divadla a tak dále. Dříve to znamenalo pěstování různých plodin, až poté to začalo mít ten nynější význam, to znamená vznešenější lidské dovednosti a činnosti, nebo-li také „kultura vysoká“.
Čím se tedy může zabývat kulturní publicistika a jaké je její postavení? Nejčastěji se zabývá asi filmem, koncerty, literaturou a vůbec veškerým uměním. Informuje lidi o tom, co je čeká v příštích dnech či týdnech, na co se můžou těšit a nebo hodnotí již proběhlou, případně přečtenou věc (knížka) a podobně. Můžeme se tedy setkat s recenzemi v tomto případě třeba s knižní recenzí, s divadelní recenzí nebo hudební recenzí. Postavení kulturní publicistiky je sice důležité a neodmyslitelné, ale je většinou zakryté událostmi, které lidé denně čtou prostě častěji a mají o ně větší zájem, což často bývá bulvár, zprávy z politiky i ze světa, pohromy, katastrofy či sport. Kultura je v tomto případě, mám pocit, spíš druhořadá. Kulturní publicisté mají těžkou a zároveň důležitou roli. Například jdou-li na premiéru nového amerického filmu, den poté vyjde recenze, diváky to buď může přesvědčit do kina jít, a nebo je to spíš odradí. Já spíš dávám na svůj vlastní názor, než abych něco předem kritizoval. Proto je to občas diskutabilní a je to prostě věc názoru. Recenze musíme brát spíše orientačně, než abychom kvůli tomu šli do kina na něco jiného, když film dostane jen dvě hvězdičky z pěti. Dá se říct, že v zásadě nemám moc rád extrémní recenzenty, kteří například nemají bytostně rádi nějakou kapelu a dají jí proto co nejmenší hodnocení, ať je deska jakákoliv. A nebo zase druhý extrém a dají jí třeba plný počet bodů.
Co říci závěrem? Jak bylo řečeno, kulturní publicistika je nedílnou součástí našich životů, i když někdo si uvědomuje méně, někdo více. Stejně tak někdo se jimi řídí hodně, někdo málo nebo téměř vůbec. Ze všeho nejvíc mě baví určitě hudební odnož, protože mám v ní hodně znalostí, pak mě hodně baví film, zvlášť v poslední době. Dřív jsem více četl, teď už méně. Spíš sleduji současné dění, jak časopisy, zprávy v televizi, noviny i kulturu kolem.
Čím se tedy může zabývat kulturní publicistika a jaké je její postavení? Nejčastěji se zabývá asi filmem, koncerty, literaturou a vůbec veškerým uměním. Informuje lidi o tom, co je čeká v příštích dnech či týdnech, na co se můžou těšit a nebo hodnotí již proběhlou, případně přečtenou věc (knížka) a podobně. Můžeme se tedy setkat s recenzemi v tomto případě třeba s knižní recenzí, s divadelní recenzí nebo hudební recenzí. Postavení kulturní publicistiky je sice důležité a neodmyslitelné, ale je většinou zakryté událostmi, které lidé denně čtou prostě častěji a mají o ně větší zájem, což často bývá bulvár, zprávy z politiky i ze světa, pohromy, katastrofy či sport. Kultura je v tomto případě, mám pocit, spíš druhořadá. Kulturní publicisté mají těžkou a zároveň důležitou roli. Například jdou-li na premiéru nového amerického filmu, den poté vyjde recenze, diváky to buď může přesvědčit do kina jít, a nebo je to spíš odradí. Já spíš dávám na svůj vlastní názor, než abych něco předem kritizoval. Proto je to občas diskutabilní a je to prostě věc názoru. Recenze musíme brát spíše orientačně, než abychom kvůli tomu šli do kina na něco jiného, když film dostane jen dvě hvězdičky z pěti. Dá se říct, že v zásadě nemám moc rád extrémní recenzenty, kteří například nemají bytostně rádi nějakou kapelu a dají jí proto co nejmenší hodnocení, ať je deska jakákoliv. A nebo zase druhý extrém a dají jí třeba plný počet bodů.
Co říci závěrem? Jak bylo řečeno, kulturní publicistika je nedílnou součástí našich životů, i když někdo si uvědomuje méně, někdo více. Stejně tak někdo se jimi řídí hodně, někdo málo nebo téměř vůbec. Ze všeho nejvíc mě baví určitě hudební odnož, protože mám v ní hodně znalostí, pak mě hodně baví film, zvlášť v poslední době. Dřív jsem více četl, teď už méně. Spíš sleduji současné dění, jak časopisy, zprávy v televizi, noviny i kulturu kolem.
BRANKÁŘI NOVÉHO TISÍCILETÍ II.
2003/2004 – 2006/2007 – Odchod legendy
V tomto období sparťanskou klec hájilo hned sedm gólmanů. Kromě již zmíněného Břízy a Přikryla ještě Marek Schwarz, Filip Šindelář, Tomáš Pöpperle, Tomáš Duba a Dušan Salfický. Nejdůležitějšími okamžiky této éry jsou bezpochyby dva ligové tituly a ukončení kariéry sparťanské ikony Petra Břízy.
Marek Schwarz
Třiadvacetiletý rodák z Mladé Boleslavi několik let nastupoval střídavě za dorost i juniory Sparty, jednu sezónu dokonce přidal i zápasy A-týmu, a to nejen v Praze, ale i v Plzni, Třinci a Mladé Boleslavi. Pětkrát se zúčastnil mládežnického mistrovství světa a pomohl české reprezentaci ke dvěma bronzovým medailím. Několik let strávil i v zámoří, ale působil spíše na farmách, v NHL odehrál pouze několik zápasů. Během tohoto angažmá se stihl na krátko vrátit do Prahy, ale po neúspěchu v nejslavnější hokejové soutěži světa se vrátil do rodné Boleslavi, kde chytá dodnes.
Filip Šindelář
I když je ještě velice mladý (pouhých 20 let), už drží na Spartě rekord. Není sice příliš lichotivý, ale také se počítá. Za Sparťany nastoupil pouze v jediném zápase v sezóně 2003/2004, a to na pouhé čtyři minuty. Svůj talent předváděl spíše v prvoligových týmech. Extraligu hrál za Bílé Tygry z Liberce v pomohl Mladé Boleslavi do nejvyšší české soutěže.
Tomáš Pöpperle
Možná tak trochu smolař. Přestože bránil sparťanskou trikoloru několik let, na vrchol extraligy s Pražany nikdy nedosáhl. Pokaždé totiž zrovna působil v zahraničí, aťuž v NHL nebo v Německu. Zde získal titul mistra s týmem Eisbären Berlin. Do Sparty se vrátil ještě v loňské sezóně a podával celkem přesvědčivé výkony. Dokonce se mu podařilo vystrnadit i mistrovského Dubu. Bohužel mu v play-off začaly docházet síly, a tak letos nastupuje s Indiány z Plzně, kam ho Pražané poslali na hostování. V západočeském dresu se pětadvacetiletému gólmanovi daří a město piva tak může poprvé ve své histoii pomýšlet na příčku nejvyšší.
Tomáš Duba
To osmadvacetiletý Duba měl větší štěstí. Se Spartou zvítězil v extralize hned dvakrát. Stejné úspěchy zaznamenal i na mistrovství světa juniorů v letech 2000 a 2001. Byl sice draftován týmem Pittsburgh Penguins, ale v NHL se neprosadil, zato zato odehrál čtyři sezóny ve Finsku. Nyní háji klec Ocelářů Třinec.
Dušan Salfický
Stejně jako Duba získal dva nejcennější kovy na mistrovství světa juniorů. Dnes již sedmatřicetiletý brankář vybojoval pouze jediný extraligový titul, a to právě s pražskou Spartou v roce 2007. Zúčastnil se i olympiády v Salt Lake City (2002), kam byl povolán po zranění Dominika Haška. Působil také v Rusku a kratší dobu i v zámořské soutěži, ale nyní spolupracuje opět s Pöpperlem na západě republiky, kde je na hostování z prvoligového Slovanu Ústečtí Lvi.
V tomto období sparťanskou klec hájilo hned sedm gólmanů. Kromě již zmíněného Břízy a Přikryla ještě Marek Schwarz, Filip Šindelář, Tomáš Pöpperle, Tomáš Duba a Dušan Salfický. Nejdůležitějšími okamžiky této éry jsou bezpochyby dva ligové tituly a ukončení kariéry sparťanské ikony Petra Břízy.
Marek Schwarz
Třiadvacetiletý rodák z Mladé Boleslavi několik let nastupoval střídavě za dorost i juniory Sparty, jednu sezónu dokonce přidal i zápasy A-týmu, a to nejen v Praze, ale i v Plzni, Třinci a Mladé Boleslavi. Pětkrát se zúčastnil mládežnického mistrovství světa a pomohl české reprezentaci ke dvěma bronzovým medailím. Několik let strávil i v zámoří, ale působil spíše na farmách, v NHL odehrál pouze několik zápasů. Během tohoto angažmá se stihl na krátko vrátit do Prahy, ale po neúspěchu v nejslavnější hokejové soutěži světa se vrátil do rodné Boleslavi, kde chytá dodnes.
Filip Šindelář
I když je ještě velice mladý (pouhých 20 let), už drží na Spartě rekord. Není sice příliš lichotivý, ale také se počítá. Za Sparťany nastoupil pouze v jediném zápase v sezóně 2003/2004, a to na pouhé čtyři minuty. Svůj talent předváděl spíše v prvoligových týmech. Extraligu hrál za Bílé Tygry z Liberce v pomohl Mladé Boleslavi do nejvyšší české soutěže.
Tomáš Pöpperle
Možná tak trochu smolař. Přestože bránil sparťanskou trikoloru několik let, na vrchol extraligy s Pražany nikdy nedosáhl. Pokaždé totiž zrovna působil v zahraničí, aťuž v NHL nebo v Německu. Zde získal titul mistra s týmem Eisbären Berlin. Do Sparty se vrátil ještě v loňské sezóně a podával celkem přesvědčivé výkony. Dokonce se mu podařilo vystrnadit i mistrovského Dubu. Bohužel mu v play-off začaly docházet síly, a tak letos nastupuje s Indiány z Plzně, kam ho Pražané poslali na hostování. V západočeském dresu se pětadvacetiletému gólmanovi daří a město piva tak může poprvé ve své histoii pomýšlet na příčku nejvyšší.
Tomáš Duba
To osmadvacetiletý Duba měl větší štěstí. Se Spartou zvítězil v extralize hned dvakrát. Stejné úspěchy zaznamenal i na mistrovství světa juniorů v letech 2000 a 2001. Byl sice draftován týmem Pittsburgh Penguins, ale v NHL se neprosadil, zato zato odehrál čtyři sezóny ve Finsku. Nyní háji klec Ocelářů Třinec.
Dušan Salfický
Stejně jako Duba získal dva nejcennější kovy na mistrovství světa juniorů. Dnes již sedmatřicetiletý brankář vybojoval pouze jediný extraligový titul, a to právě s pražskou Spartou v roce 2007. Zúčastnil se i olympiády v Salt Lake City (2002), kam byl povolán po zranění Dominika Haška. Působil také v Rusku a kratší dobu i v zámořské soutěži, ale nyní spolupracuje opět s Pöpperlem na západě republiky, kde je na hostování z prvoligového Slovanu Ústečtí Lvi.
Brýle Eltona Johna
Je to už delší doba, řádově několik měsíců, kdy jsem navštívil Švandovo divadlo v Praze, kde jsem i pár měsíců pracoval, představení, které mi mnoho lidí doporučovalo, a to crazy komedii nazvanou Brýle Eltona Johna. Byl jsem skvěle překvapen a dvě hodiny jsem se téměř v kuse smál. Byla to opravdu komedie se vším všudy a stálo to za to. Premiéru měla v Británii roku 1997 a napsal ji David Farr a je to zřejmě stále jeho nejúspěšnější hra. V Praze měla premiéru roku 2005 a režíroval ji Michal Lang. V hlavních rolích excelovali Kamil Halbich jako Bill, Tomáš Pavelka jako Billův bratr Dan, Bára Hrzánová jako Julie či Matěj Hádek jako slepý bubeník. V představení vystupuje všeho všudy jenom šest herců.
Co jsou dvě hlavní témata, kolem kterých se hra točí? Jsou to jednoznačně fotbal a rock. V jednom jediném dni přijíždí na návštěvu za Billem jeho bratr se svojí rockovou kapelou. Ale Bill je fotbalový fanoušek a zrovna v tento den se hraje důležitý zápas jeho fotbalového týmu Sršňů. Tento tým opravdu existoval dřív, kolem roku 1984 a opravdu měl něco společného se slavným zpěvákem Eltonem Johnem. Šlo o Watfordský klub, který prožil velký vzestup i pád, kdy se dostal až do finále anglického poháru. Hra je prošpikována vtipnými a trapnými situacemi, náhodami a scénkami. Divák se opravdu pobaví a odpočine si po vyčerpávajícím dni v práci nebo ve škole. Kapela kolem Dana je samozřejmě amatérská, ale tváří se jako profi, což je ještě vtipnější. Do toho scénky z fotbalu, popíjení piva, trocha erotiky a hlavně hodně smíchu. Nevím, jaká je přístupnost, ale dětem pod 15 let tato hra asi zas tolik neřekne.
Do podrobna si to zas tak nepamatuji, ale vím, že jsem se bavil výborně, hru doporučuji, ještě stále ji ve Švandově divadle dávají. Ohromně se mi líbila kombinace ostrovních předností, což je rock a fotbal. V hudební scéně se sám pohybuji, takže to občas bylo velmi ze života. A fotbal? Scénky s fotbalem jsou vždycky vtipné a zajímavé. Nehledě na to, že všichni herci si to také užívali a opravdu byli dobří v tom, jak pobavit diváky. Když se mi poštěstí, zavítal bych na Brýle Eltona Johna někdy ještě jednou.
Co jsou dvě hlavní témata, kolem kterých se hra točí? Jsou to jednoznačně fotbal a rock. V jednom jediném dni přijíždí na návštěvu za Billem jeho bratr se svojí rockovou kapelou. Ale Bill je fotbalový fanoušek a zrovna v tento den se hraje důležitý zápas jeho fotbalového týmu Sršňů. Tento tým opravdu existoval dřív, kolem roku 1984 a opravdu měl něco společného se slavným zpěvákem Eltonem Johnem. Šlo o Watfordský klub, který prožil velký vzestup i pád, kdy se dostal až do finále anglického poháru. Hra je prošpikována vtipnými a trapnými situacemi, náhodami a scénkami. Divák se opravdu pobaví a odpočine si po vyčerpávajícím dni v práci nebo ve škole. Kapela kolem Dana je samozřejmě amatérská, ale tváří se jako profi, což je ještě vtipnější. Do toho scénky z fotbalu, popíjení piva, trocha erotiky a hlavně hodně smíchu. Nevím, jaká je přístupnost, ale dětem pod 15 let tato hra asi zas tolik neřekne.
Do podrobna si to zas tak nepamatuji, ale vím, že jsem se bavil výborně, hru doporučuji, ještě stále ji ve Švandově divadle dávají. Ohromně se mi líbila kombinace ostrovních předností, což je rock a fotbal. V hudební scéně se sám pohybuji, takže to občas bylo velmi ze života. A fotbal? Scénky s fotbalem jsou vždycky vtipné a zajímavé. Nehledě na to, že všichni herci si to také užívali a opravdu byli dobří v tom, jak pobavit diváky. Když se mi poštěstí, zavítal bych na Brýle Eltona Johna někdy ještě jednou.
Vypsaná Fixa pokřtila svůj Klenot
Vypsaná Fixa pokřtila svůj Klenot
Magické datum 9. 9.2009 patřilo mimo jiné Vypsané Fixe a vydání jejich páté řadové desky. Toto album bylo pojmenováno Klenot, natáčelo se v Londýně a stálo bezmála milion korun! Aby se řádně pokřtilo, byla vybrána data 23. a 24.září v Lucerna Music Baru v Praze. Na tento křest jsem chtěl jít, měl jsem lístek na středu 23., ale shodou okolností jsem se dostal na oba dva. Chtěl jsem také zhodnotit, který z nich bude „lepší“. Na tuto otázku jsem si ale sám nedokázal odpovědět, protože oba byly vynikající, ale zároveň nebyli úplně stejné.
Do Lucerna Baru jsem se ve středu nesmírně těšil, přišel jsem radši už o trochu dřív, bylo vyprodáno, sál se tedy rychle zaplňoval. Jako předskokany si Fixa vybrala kapelu Umakart, kde zpívá mimo jiné Jaromír Švejdík (Priessnitz) a na basu hraje Jan P. Muchow (EOST), který byl i jeden ze tří producentů Klenotu. Byla to vcelku dobrá volba. Příjemná hudba Umakartu nenásilně připravila fanoušky na hlavní hvězdu večera. Když dohráli poslední skladbu, na projektoru za podiem se začalo promítat video - intro, které, jak jsem se dozvěděl, vytvářel sám Pítrs (bubeník Fixy). Kolem desáté hodiny už vyskočil na podium společně s Márdim, Mejlou a Mejnem a kluci bez žádných servítek na svých několik set fanoušků vysolili celou novou desku tak, jak jdou písničky za sebou. Přesný playlist jsem si nezapamatoval, ale každopádně v průběhu večera přišlo i na starší hity, jako Lunapark, 1982, San Piego nebo Mažoretka. Bylo vidět, jak kapela hraje naplno, z hráčů se řinul pot, stejně tak jako z diváků před podiem. Už od začátku koncertu to v kotli hodně vřelo a teenageři se oddávali poslechu, a dokonce skokům z podia.
Přibližně v půlce koncertu se šlo „křtít“. Kapela tedy zavolala všechny tři hlavní aktéry, kteří byli s kapelou v Londýně a pracovali s nimi na této desce. Jsou to již zmiňovaný Jan P. Muchow, Dušan Neuwerth a Guy Fixsen, což je proslulý producent, který spolupracoval například s Pixies a podobně. Desku jsem slyšel a musím uznat, že je to, alespoň zvukově, jejich nejlepší počin. Bicí znějí výborně, Márdi má občas výborné efekty na hlase a album je prošpikováno různými hrátkami a vtípky, aby bylo více zábavné. A zábavné je. Musím také říci, že Fixa je jedna z mála českých kapel, u které mi nevadí jejich české texty. Mám dojem, že jsou dokonce velmi poetické a mnoho lidí, co znám, se v nich občas „najde“. Zpátky k samotnému křtu. Kapela originálně pokřtila CD samými klenoty, což byly různé věci, které posbírali do ošatky od samotných fanoušků z prvních řad. Velice milé a spontánní gesto. Kapela s chutí pokračovala dál a teplota v sále se zvyšovala a zvyšovala. Další moment, na který nezapomenu, byl, když přímo za zpěvákem vyšplhal mladý fanda a objednal si písničku pro kamaráda, který zrovna měl narozeniny. Byla to píseň Čáp, a i když nebyla v playlistu, kapela ji prostě odehrála! S bravurou. Na tomto příkladě je vidět, že tahle kapela si na nic nehraje a stále hraje to svoje už po dobu asi patnácti let. I přesto, že někdo říká, že kapela hrála dřív lépe, můj názor je takový, že každá kapela se holt v průběhu existence mění. Stejně jako lidé se mění, tak i kapela a její zvuk se mění. Nedá se říct, jestli dříve hrála líp, nebo že „Teď už to není ono“ a podobně. Každopádně vždycky je tam trochu změna, u každé kapely, i když u Vypsané Fixy ta změna vlastně tak razantní není. Jsou kapely, které se za patnáct let změní mnohem víc.
Samotný koncert už se chýlil ke konci, kapela samozřejmě přidávala alespoň dvakrát a konečný zásah udělil bubeník, který v euforii na konci koncertu rozkopl bubny. Ty ale měly ještě vydržet do dalšího dne. Vydržely. Den poté jsem se dostavil na místo činu a prožíval takové malé deja-vu. Stejný klub, stejná předkapela, stejný křest. Druhý koncert mi přišel trošku pomalejší, ale to vůbec ničemu nevadilo. Naopak jsem si ho užíval stejně dobře, jako ten první. Kapela dokonce vyměnila nějaké skladby, což bylo příjemné, zase se křtilo a teplota zase rostla a rostla. Velice mě potěšilo nečekané polosólo mistra bubeníka, které vystřihl téměř na samém konci jejich druhého křtu. Vypsaná Fixa je prostě velmi zkušená kapela, takže oba dva koncerty zvládla bez problému. Pokud jde o mě, výborně jsem si oba večery užil.
Magické datum 9. 9.2009 patřilo mimo jiné Vypsané Fixe a vydání jejich páté řadové desky. Toto album bylo pojmenováno Klenot, natáčelo se v Londýně a stálo bezmála milion korun! Aby se řádně pokřtilo, byla vybrána data 23. a 24.září v Lucerna Music Baru v Praze. Na tento křest jsem chtěl jít, měl jsem lístek na středu 23., ale shodou okolností jsem se dostal na oba dva. Chtěl jsem také zhodnotit, který z nich bude „lepší“. Na tuto otázku jsem si ale sám nedokázal odpovědět, protože oba byly vynikající, ale zároveň nebyli úplně stejné.
Do Lucerna Baru jsem se ve středu nesmírně těšil, přišel jsem radši už o trochu dřív, bylo vyprodáno, sál se tedy rychle zaplňoval. Jako předskokany si Fixa vybrala kapelu Umakart, kde zpívá mimo jiné Jaromír Švejdík (Priessnitz) a na basu hraje Jan P. Muchow (EOST), který byl i jeden ze tří producentů Klenotu. Byla to vcelku dobrá volba. Příjemná hudba Umakartu nenásilně připravila fanoušky na hlavní hvězdu večera. Když dohráli poslední skladbu, na projektoru za podiem se začalo promítat video - intro, které, jak jsem se dozvěděl, vytvářel sám Pítrs (bubeník Fixy). Kolem desáté hodiny už vyskočil na podium společně s Márdim, Mejlou a Mejnem a kluci bez žádných servítek na svých několik set fanoušků vysolili celou novou desku tak, jak jdou písničky za sebou. Přesný playlist jsem si nezapamatoval, ale každopádně v průběhu večera přišlo i na starší hity, jako Lunapark, 1982, San Piego nebo Mažoretka. Bylo vidět, jak kapela hraje naplno, z hráčů se řinul pot, stejně tak jako z diváků před podiem. Už od začátku koncertu to v kotli hodně vřelo a teenageři se oddávali poslechu, a dokonce skokům z podia.
Přibližně v půlce koncertu se šlo „křtít“. Kapela tedy zavolala všechny tři hlavní aktéry, kteří byli s kapelou v Londýně a pracovali s nimi na této desce. Jsou to již zmiňovaný Jan P. Muchow, Dušan Neuwerth a Guy Fixsen, což je proslulý producent, který spolupracoval například s Pixies a podobně. Desku jsem slyšel a musím uznat, že je to, alespoň zvukově, jejich nejlepší počin. Bicí znějí výborně, Márdi má občas výborné efekty na hlase a album je prošpikováno různými hrátkami a vtípky, aby bylo více zábavné. A zábavné je. Musím také říci, že Fixa je jedna z mála českých kapel, u které mi nevadí jejich české texty. Mám dojem, že jsou dokonce velmi poetické a mnoho lidí, co znám, se v nich občas „najde“. Zpátky k samotnému křtu. Kapela originálně pokřtila CD samými klenoty, což byly různé věci, které posbírali do ošatky od samotných fanoušků z prvních řad. Velice milé a spontánní gesto. Kapela s chutí pokračovala dál a teplota v sále se zvyšovala a zvyšovala. Další moment, na který nezapomenu, byl, když přímo za zpěvákem vyšplhal mladý fanda a objednal si písničku pro kamaráda, který zrovna měl narozeniny. Byla to píseň Čáp, a i když nebyla v playlistu, kapela ji prostě odehrála! S bravurou. Na tomto příkladě je vidět, že tahle kapela si na nic nehraje a stále hraje to svoje už po dobu asi patnácti let. I přesto, že někdo říká, že kapela hrála dřív lépe, můj názor je takový, že každá kapela se holt v průběhu existence mění. Stejně jako lidé se mění, tak i kapela a její zvuk se mění. Nedá se říct, jestli dříve hrála líp, nebo že „Teď už to není ono“ a podobně. Každopádně vždycky je tam trochu změna, u každé kapely, i když u Vypsané Fixy ta změna vlastně tak razantní není. Jsou kapely, které se za patnáct let změní mnohem víc.
Samotný koncert už se chýlil ke konci, kapela samozřejmě přidávala alespoň dvakrát a konečný zásah udělil bubeník, který v euforii na konci koncertu rozkopl bubny. Ty ale měly ještě vydržet do dalšího dne. Vydržely. Den poté jsem se dostavil na místo činu a prožíval takové malé deja-vu. Stejný klub, stejná předkapela, stejný křest. Druhý koncert mi přišel trošku pomalejší, ale to vůbec ničemu nevadilo. Naopak jsem si ho užíval stejně dobře, jako ten první. Kapela dokonce vyměnila nějaké skladby, což bylo příjemné, zase se křtilo a teplota zase rostla a rostla. Velice mě potěšilo nečekané polosólo mistra bubeníka, které vystřihl téměř na samém konci jejich druhého křtu. Vypsaná Fixa je prostě velmi zkušená kapela, takže oba dva koncerty zvládla bez problému. Pokud jde o mě, výborně jsem si oba večery užil.
Magické datum 9. 9.2009 patřilo mimo jiné Vypsané Fixe a vydání jejich páté řadové desky. Toto album bylo pojmenováno Klenot, natáčelo se v Londýně a stálo bezmála milion korun! Aby se řádně pokřtilo, byla vybrána data
Do Lucerna Baru jsem se ve středu nesmírně těšil, přišel jsem radši už o trochu dřív, bylo vyprodáno, sál se tedy rychle zaplňoval. Jako předskokany si Fixa vybrala kapelu Umakart, kde zpívá mimo jiné Jaromír Švejdík (Priessnitz) a na basu hraje Jan P. Muchow (EOST), který byl i jeden ze tří producentů Klenotu. Byla to vcelku dobrá volba. Příjemná hudba Umakartu nenásilně připravila fanoušky na hlavní hvězdu večera. Když dohráli poslední skladbu, na projektoru za podiem se začalo promítat video - intro, které, jak jsem se dozvěděl, vytvářel sám Pítrs (bubeník Fixy). Kolem desáté hodiny už vyskočil na podium společně s Márdim, Mejlou a Mejnem a kluci bez žádných servítek na svých několik set fanoušků vysolili celou novou desku tak, jak jdou písničky za sebou. Přesný playlist jsem si nezapamatoval, ale každopádně v průběhu večera přišlo i na starší hity, jako Lunapark, 1982, San Piego nebo Mažoretka. Bylo vidět, jak kapela hraje naplno, z hráčů se řinul pot, stejně tak jako z diváků před podiem. Už od začátku koncertu to v kotli hodně vřelo a teenageři se oddávali poslechu, a dokonce skokům z podia.
Přibližně v půlce koncertu se šlo „křtít“. Kapela tedy zavolala všechny tři hlavní aktéry, kteří byli s kapelou v Londýně a pracovali s nimi na této desce. Jsou to již zmiňovaný Jan P. Muchow, Dušan Neuwerth a Guy Fixsen, což je proslulý producent, který spolupracoval například s Pixies a podobně. Desku jsem slyšel a musím uznat, že je to, alespoň zvukově, jejich nejlepší počin. Bicí znějí výborně, Márdi má občas výborné efekty na hlase a album je prošpikováno různými hrátkami a vtípky, aby bylo více zábavné. A zábavné je. Musím také říci, že Fixa je jedna z mála českých kapel, u které mi nevadí jejich české texty. Mám dojem, že jsou dokonce velmi poetické a mnoho lidí, co znám, se v nich občas „najde“. Zpátky k samotnému křtu. Kapela originálně pokřtila CD samými klenoty, což byly různé věci, které posbírali do ošatky od samotných fanoušků z prvních řad. Velice milé a spontánní gesto. Kapela s chutí pokračovala dál a teplota v sále se zvyšovala a zvyšovala. Další moment, na který nezapomenu, byl, když přímo za zpěvákem vyšplhal mladý fanda a objednal si písničku pro kamaráda, který zrovna měl narozeniny. Byla to píseň Čáp, a i když nebyla v playlistu, kapela ji prostě odehrála! S bravurou. Na tomto příkladě je vidět, že tahle kapela si na nic nehraje a stále hraje to svoje už po dobu asi patnácti let. I přesto, že někdo říká, že kapela hrála dřív lépe, můj názor je takový, že každá kapela se holt v průběhu existence mění. Stejně jako lidé se mění, tak i kapela a její zvuk se mění. Nedá se říct, jestli dříve hrála líp, nebo že „Teď už to není ono“ a podobně. Každopádně vždycky je tam trochu změna, u každé kapely, i když u Vypsané Fixy ta změna vlastně tak razantní není. Jsou kapely, které se za patnáct let změní mnohem víc.
Samotný koncert už se chýlil ke konci, kapela samozřejmě přidávala alespoň dvakrát a konečný zásah udělil bubeník, který v euforii na konci koncertu rozkopl bubny. Ty ale měly ještě vydržet do dalšího dne. Vydržely. Den poté jsem se dostavil na místo činu a prožíval takové malé deja-vu. Stejný klub, stejná předkapela, stejný křest. Druhý koncert mi přišel trošku pomalejší, ale to vůbec ničemu nevadilo. Naopak jsem si ho užíval stejně dobře, jako ten první. Kapela dokonce vyměnila nějaké skladby, což bylo příjemné, zase se křtilo a teplota zase rostla a rostla. Velice mě potěšilo nečekané polosólo mistra bubeníka, které vystřihl téměř na samém konci jejich druhého křtu. Vypsaná Fixa je prostě velmi zkušená kapela, takže oba dva koncerty zvládla bez problému. Pokud jde o mě, výborně jsem si oba večery užil.
BRANKÁŘI NOVÉHO TISÍCILETÍ I.
BRANKÁŘI NOVÉHO TISÍCILETÍ I.
Není to ani trochu jednoduché. Neustálý tlak, obrovská zodpovědnost, velký klukovský sen, nevděčná a zároveň do nebes vynášející pozice. Brankář hokejové Sparty Praha. Během posledních jedenácti sezón zkoušel jeden z nejstarších extraligových týmů své štěstí s dvanácti gólmany. Málokterý z nich zanechal v Holešovicích nějakou větší stopu. Do podvědomí širšího nesparťanského publika se dostal snad jen Petr Bříza a Tomáš Duba. První jmenovaný hájil branku Sparty celkem devět let a dnes již patří mezi legendy, ten druhý pomohl svému klubu k zatím poslednímu ligovému titulu. Po některých se slehla zem, další nyní bojují za barvy nejrůznějších celků, ať už v extralize nebo jinde.
V letech 1999 – 2010 se na soupisce na postu brankáře objevila tato jména:
1. Petr Bříza
2. Petr Přikryl
3. Marek Schwarz
4. Filip Šindelář
5. Tomáš Pöpperle
6. Tomáš Duba
7. Dušan Salfický
8. Martin Štefl
9. Michal Valent
10. Martin Altrichter
11. Filip Novotný
12. Jan Chábera
Následující třídílný seriál se vám pokusí jednotlivé gólmany trochu přiblížit. Jedenáctileté období rozdělíme do tří celků:
1. 1999/2000 – 2002/2003
2. 2003/2004 – 2006/2007
3. 2007/2008 - 2009/2010
1999/2000 – 2002/2003 – Zlatá éra
Pokud budeme postupovat chronologicky, musíme logicky začít sezónou 1999/2000. V této době exceloval jako brankářská jednička Petr Bříza. Záda mu tenkrát kryl jednadvacetiletý Petr Přikryl. V této sestavě hájili sparťanskou svatyni až do sezóny 2002/2003, kdy Přikryl odešel do Dukly Trenčín.
Petr Bříza
Jeho zásluhy, ať už jako extraligového nebo reprezentačního brankáře, jsou neoddiskutovatelné. Čtyřikrát pomohl Spartě k ligovému titulu, stejný počet bronzových medailí má i z mistrovství světa a tento kov získal i na olympijských hrách v Albertville roku 1992.
Tento rodilý Pražan začal svou kariéru v týmu sešívané Slavie, odkud přestoupil do Českých Budějovic. Poté chytal dvě sezóny za Duklu Jihlava a následně se vrátil do jižních Čech. Revoluční rok 1989 přinesl Břízovi štěstí. Na přelomu desetiletí získal titul mistra československé ligy v dresu Sparty. Devadesátá léta prožil v zahraničí, ve Finsku byl dokonce jeden rok vyhlášen nejlepším brankářem ligy. Od začátku nového tisiciletí působí v holešovickém klubu, od roku 2006 jako generální manažer. S číslem 22 na rudém dresu vybojoval krom čtyř zlatých i jednu stříbrnou a jednu bronzovou medaili.
Petr Přikryl
Věčný dezertér, věčný navrátilec. Tak by se dala charakterizovat kariéra gólmana s číslem jedna. Přestože si svůj extraligový debut odbyl v dresu Poldi Kladno (i když tenkrát hrál jen jednu jedinou minutu), klubem jeho srdce se stala Sparta Praha. Koncem devadesátých let nastupoval za její juniorský celek, od první sezóny 21. století za A-tým. Přestože ve zmiňovaném období hrál pouze druhé housle, na vítězství v letech 2000 a 2002 má svůj podíl. Po těchto triumfech zamířil do Dukly Trenčín a dovedl ji až na vrchol slovenské ligy. Poté působil v prvoligové Mladé Boleslavi a Ústí nad Labem, se kterým se probojoval až do extraligy. Mezitím krátce působil v Holešovicích, kam se natrvalo vrátil v roce 2008. V nynější době už konečně jednatřicetiletý Bingo figuruje jako sparťanská jednička.
Není to ani trochu jednoduché. Neustálý tlak, obrovská zodpovědnost, velký klukovský sen, nevděčná a zároveň do nebes vynášející pozice. Brankář hokejové Sparty Praha. Během posledních jedenácti sezón zkoušel jeden z nejstarších extraligových týmů své štěstí s dvanácti gólmany. Málokterý z nich zanechal v Holešovicích nějakou větší stopu. Do podvědomí širšího nesparťanského publika se dostal snad jen Petr Bříza a Tomáš Duba. První jmenovaný hájil branku Sparty celkem devět let a dnes již patří mezi legendy, ten druhý pomohl svému klubu k zatím poslednímu ligovému titulu. Po některých se slehla zem, další nyní bojují za barvy nejrůznějších celků, ať už v extralize nebo jinde.
V letech 1999 – 2010 se na soupisce na postu brankáře objevila tato jména:
1. Petr Bříza
2. Petr Přikryl
3. Marek Schwarz
4. Filip Šindelář
5. Tomáš Pöpperle
6. Tomáš Duba
7. Dušan Salfický
8. Martin Štefl
9. Michal Valent
10. Martin Altrichter
11. Filip Novotný
12. Jan Chábera
Následující třídílný seriál se vám pokusí jednotlivé gólmany trochu přiblížit. Jedenáctileté období rozdělíme do tří celků:
1. 1999/2000 – 2002/2003
2. 2003/2004 – 2006/2007
3. 2007/2008 - 2009/2010
1999/2000 – 2002/2003 – Zlatá éra
Pokud budeme postupovat chronologicky, musíme logicky začít sezónou 1999/2000. V této době exceloval jako brankářská jednička Petr Bříza. Záda mu tenkrát kryl jednadvacetiletý Petr Přikryl. V této sestavě hájili sparťanskou svatyni až do sezóny 2002/2003, kdy Přikryl odešel do Dukly Trenčín.
Petr Bříza
Jeho zásluhy, ať už jako extraligového nebo reprezentačního brankáře, jsou neoddiskutovatelné. Čtyřikrát pomohl Spartě k ligovému titulu, stejný počet bronzových medailí má i z mistrovství světa a tento kov získal i na olympijských hrách v Albertville roku 1992.
Tento rodilý Pražan začal svou kariéru v týmu sešívané Slavie, odkud přestoupil do Českých Budějovic. Poté chytal dvě sezóny za Duklu Jihlava a následně se vrátil do jižních Čech. Revoluční rok 1989 přinesl Břízovi štěstí. Na přelomu desetiletí získal titul mistra československé ligy v dresu Sparty. Devadesátá léta prožil v zahraničí, ve Finsku byl dokonce jeden rok vyhlášen nejlepším brankářem ligy. Od začátku nového tisiciletí působí v holešovickém klubu, od roku 2006 jako generální manažer. S číslem 22 na rudém dresu vybojoval krom čtyř zlatých i jednu stříbrnou a jednu bronzovou medaili.
Petr Přikryl
Věčný dezertér, věčný navrátilec. Tak by se dala charakterizovat kariéra gólmana s číslem jedna. Přestože si svůj extraligový debut odbyl v dresu Poldi Kladno (i když tenkrát hrál jen jednu jedinou minutu), klubem jeho srdce se stala Sparta Praha. Koncem devadesátých let nastupoval za její juniorský celek, od první sezóny 21. století za A-tým. Přestože ve zmiňovaném období hrál pouze druhé housle, na vítězství v letech 2000 a 2002 má svůj podíl. Po těchto triumfech zamířil do Dukly Trenčín a dovedl ji až na vrchol slovenské ligy. Poté působil v prvoligové Mladé Boleslavi a Ústí nad Labem, se kterým se probojoval až do extraligy. Mezitím krátce působil v Holešovicích, kam se natrvalo vrátil v roce 2008. V nynější době už konečně jednatřicetiletý Bingo figuruje jako sparťanská jednička.
Žena v tísni
ŽENA V TÍSNI
Asi víte, jaký je to pocit, když na vás upřeně hledí deset lidí na jednou. Začala jsem přemýšlet, co je na mě tak divného? Aha, mam bílý kabát, asi jsem se polila tím kafem, co jsem si ve spěchu koupila. Ne, ať se prohlížím jakkoli, žádný flek nevidím. BOŽE! Jsem snad nějaké strašidlo? Tuhle situaci už nemůžu vydržet, radši si přestoupím do dalšího vagónu.
Jenže tady to není o moc lepší. Očumují mě jako zvíře v zoo. Tohle by nevydržel ani hroch. Copak si ti lidé mohou myslet? Co jim tak probíhá hlavou, když mě tak okukují. Myslí si snad, že jsem nějaký vrah, či blázen? Ne, to snad ne. Tak co si kruci můžou myslet! Proč se nedívají na někoho jiného, ale mají oči jen na mě. To není obdivný pohled, to je pohled jako, ty se radši zahrabej pod zem. Prosím, ať už jsem na Staroměstský. Prosím. Netěším se na nic jiného, až vystoupím z vagónu a vzdálím se pohledům těch nenechavých lidí. Cesta se neskutečně vleče. Každá stanice, jako by byla na míle vzdálená té druhé. Mám pocit, že nejedu 5 minut, ale že se táhnu celé hodiny. Tahle situace je opravdu dost stresující. Ovšem jen pro mě. Těm lidem co na mě čumí, těm je zřejmě jedno, jak se cítím. Hlavně, že oni se mají na co dívat. To si takhle vytipují někoho vždycky? NE, už se nebudu stresovat, blíží se Staroměstská! KONEČNĚ! Tohle bude osvobozující. Nikdy jsem se tolik netěšila, až budu z metra venku.
Už si to mířím směrem k eskalátorům, když mi poklepe na rameno asi čtyřicetiletá paní. „Mladá paní!“ otočím se k ní v domnění, že je to někdo koho znám a s úsměvem odpovím: „Copak? Dobrý den.“ Ale tahle tvář mi nijak povědomá není. Ne, opravdu ji neznám. Když v tom si uvědomím, že je to jedena z těch lidí co na mě v metru tak nehorázně civěla. „ Já jsem z centra Žena v tísni a ráda bych vám pomohla. S naší pomocí už nebudete muset schovávat modřiny pod nánosem make-upu.“ V té chvíli mi všechno došlo. Ty pohledy byly kvůli mým nateklým rtům a větší vrstvě make-upu, která kryla modřinu na tváři. Nezmohla jsem se ani na slovo. Jen jsem na ni nevěřícně koukala. Stály jsme tam tak naproti sobě a čekaly, která řekne něco dřív. Já oněměla hrůzou a ona s nedočkavostí až vyslovím jméno muže, který mě takhle zřídil. Musela jsem ji dost zklamat. Nebo to bylo vidět alespoň na jejím výrazu obličeje poté, co jsem zdvořile odvětila, že nemám zájem. S těmito slovy jsem odcházela. Ona za mnou ještě křičela něco v tom smyslu, že se nesmím nechat takhle bít, apod.
Jenže všechno není, tak jak to vidíme. Ta paní ze Ženy v tísni si také mohla připustit jinou skutečnost, než, že mě někdo zbil. Vždyť jsem se jen vybourala! Kéž ať mi brzy opraví mé auto!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)