Tíha rokokové módy

V období roroka musela každá moderní žena mít velmi nákladné bohatě zdobené šaty s mnoha sukněmi a krinolínami. Díky nim byly šaty velmi široké a nebylo zrovna snadné se v nich pohybovat. Málokoho ale napadne, jak takové široké šaty musely být také těžké.

Nejtěžší šaty, o nichž se ví, si nechala ušít Marie Antoinetta, francouzská královna a nejmladší z 8 dcer Marie Terezie. Ve svůj svatební den si oblékla šaty vážící celých 37 kg, přičemž ona sama vážila asi 45 kg. Je logické, že v šatech nemohla chodit, protože je neunesla. Proto jí pod všechny sukně a krinolíny vlezli dva sluhové a svatební síní ji nadnášeli, takže to vypadalo, jakoby se nevěsta vznášela. Nejkrásnější barokní ženy vypadaly jako přesýpací hodiny, proto širokou a nákladně zdobenou sukni doplňoval uzoučký pas stažený korzetem. Ten dívky musely nosit od útlého dětství, aby se jim vytvarovala žebra tak, jak to móda vyžadovala. Důsledkem bylo zdeformované tělo, potíže s dýcháním a časté omdlévání. Omdlévalo se tak často, že se to vžilo téměř jako další módní prvek. Pokud dámy sem tam neztratily vědomí, mohly se i dostat do řečí. Samozřejmě nesměly upadnout na zem, ale pokud možno na rámě nějakého galantního muže nebo alespoň na kanape.

S hygienou to rovněž nebylo valné
V minulosti se lidé většinou myli jednou za měsíc nebo dva. O Marii Antoinettě se dokonce říká, že se koupala jen čtyřikrát do roka. Nepříjemný odér navíc měla zahánět právě objevenými parfémy, které se těšily obrovské oblibě. Pokud Rakušanka, jak Marii Antoinettě ve Francii přezdívali, měla skutečně takové zvyky, museli být sluhové pod jejími sukněmi opravdu „nadšeni“.

Hele Bohunko.....dej si sprchu, je to paráda!!!

Že neznáte PQQ 26? Nevadí! Alternativní Divadlo Kámen vám naservíruje nejen hromadu informací o tomto bezkonkurenčně nejlepším přístroji všech dob, ale k tomu všemu připojí dynamický řetězec zřetelně položených otázek, na které by bylo dobré nějak důstojně odpovědět!
Nechápete?? To nic. Prostě Kámen, no.
Inscenace Zvěstování Bohunce je jednou z mála kameňáckých her, která se stala pochopení hodnou i pro obyčejně smýšlející diváky. Hra se v rámci soutěžní přehlídky amatérského činnoherního divadla v Děčíně procpala až na Jiráskův Hronov 2009, kde diváci během představení vesele odcházeli ze sálu. Dalších deset se však náramně bavilo a zbylá půlka divadla načerpávala energii, vydanou předchozí večer u piva, dávkou klidného spánku.
Říkate si: Tak to musí bejt fakt jako nějaká kravina,ne?! Omyl. Většina lidí sice nechápe úplnou podstatu celé hry, ovšem hlášky typu - Hele Bohunko...dej si sprchu, je to paráda - se stává celodivácky úspěšnou.
Petr Macháček, režisér divadla a autor her, nemá zapotřebí zavděčit se za každou cenu všem divákům a inscenovat tak něco, co podle něj nemá jakousi hlubší myšlenku, na kterou málo kdo příjde. Vždyť by to byla trochu nuda, ne?!
Klasických divadel bez experimentálního nádechu máme spoustu. Proč tedy nepřijít s něčím novým?! Ona samotná představa vylézajícího gorila během kameňácké inscenace se samozřejmě může zdát trochu bezpředmětná. Pokud je v něm ovšem schován význam, jež může být stěžejní pro celou hru, goril se pro vás stává nepostradatelným. Ovšem záleží také na tom, zda dokážete na daný význam příjít. Nic není zadarmo, že?!
Osobně bych si bez goril a Bohunek nedokázala svůj dosavadní život téměř představit. Kdo z vás má opačný pocit a stále netuší, co je PQQ 26, má příležistost ve středu 27.1. v 19:30 navštívit kamenný prostor v Karlíně a pokochat se (nebo si dát alespoň to pivko) inscenací Zvěstování Bohunce.
Nevěříte? Věřte!

Zvěstování Bohunce 27.1.2010 19:30
Divadlo Kámen, Nekvasilova 2, Praha 8 - Karlín (metro a tramvaj Invalidovna)
hrají: Kristýna Suchá, Lenka Záveská, Michaela Přikrylová, Zdeňka Brychtová / Michaela Krupičková, Pavla Procházková, Radek Jiříček, Libor Novák / Marian Skorvaga, Ivan Vohrna / Jan Aksamít
hudba: Jaroslav Janovský
scénář a režie: Petr Macháček
osoby: Bohunka / Šárka / Anděla / telefonistka / Svatava / kameník / detektiv / goril
délka: 70 minut
premiéra: 19. března 2009
Ale proč já? Proč zrovna já? Já jsem přece jen Bohunka! Bohunka, já jsem Bohunka. Bohunka, já jsem Bohunka.

Nemilosrdné vyřazování začíná

Praha První dvojce opustila soutěž České televize Duety…když hvězdy zpívají. Nejméně hlasů od poroty i diváků dostali Marcela Březinová s Danielem Rousem.
Pro druhé kolo, jehož tématem byl swing a soul, si vybrali píseň „Hold on, I´m coming“. Jejich slušnou a celkem energickou interpretaci tohoto swingového hitu, nazvala moderátorka Tereza Kostková „nářezem“. Ačkoli se jejímu tvrzení Daniel Rous bránil slovy, že mu tento žánr není moc blízký, od poroty si soutěžní pár číslo 3 vyslechl vesměs kladné hodnocení.
Ota Balage se nebál přirovnat Rousův zpěv k úžasnému, černošsky zabarvenému barytonu a i Michael Prostějovský označil hercův výkon jako relativně profesionálně odvedený. Dodal ale, že mu chyběla husí kůže, která k této písničce patří, a snad právě proto ohodnotil pár Březinová-Rous „jen“ pěti body.
Ještě před závěrem pořadu byly sečteny body od poroty za první a druhý díl. Ačkoli si Marcela s Danielem ke 23 bodům z kola předešlého přičetli tentokrát ještě o jeden bod víc, a i když to nebylo nejnižší porotou udělené hodnocení tohoto kola, nestačilo to k tomu, aby se vyhoupli z posledního místa, na kterém se ocitli již minulý týden. Zjevně ani diváky tento pár nijak zvlášť neupoutal a v Rozhodnutí, které následovalo hned po skončení soutěžního pořadu, se dozvěděli, že počet získaných hlasů nestačil k postupu právě Rousovi a Březinové.
Jak tomu bude také v každém dalším díle, závěr pořadu nepatřil nikomu jinému než vypadnuvšímu páru. Marcela Březinová a Daniel Rous si znovu zazpívali píseň „Hold on, I´m coming“ a své poslední vystoupení si o poznání víc užili. Tentokrát v kruhu ostatních soutěžících, kteří povzbudivě tleskali do rytmu. Nezbývá než zbylým sedmi párům držet palce a sledovat, jak si dál v soutěži povedou. Třeba hned v příštím kole s tématem country a rock.

Blamáž českých hokejových mladíků

Vánoce nejsou jen časem klidu a pohody, ale je to také období, kdy vyráží na led hokejoví reprezentanti do dvaceti let a začínají hrát mistrovství světa. Nejinak tomu bylo i letos a na Druhý svátek vánoční začaly první skupinové boje MS do 20 let v Kanadě. Naši se poprvé utkali se Švédy.
A rozhodně to nebude zápas, na který by naše mužstvo dlouho vzpomínalo, možná že sice ano, ale ne v dobrém slova smyslu. Dostali totiž od seveřanů pořádně naloženo, puk se v naší síti třepetal rovnou desetkrát.
Kouzlo gólmana Jakuba Sedláčka, ve kterého se věřilo, jako ve velkou oporu mladého týmu, bylo odčarováno pěkně rychle a ještě na konci první třetiny přepustil své místo Pavlu Francouzovi.
Nutno říct, že chytat za naší obranou, bylo spíše za trest, ale plzenskému gólmanovi nezbývalo než zbylé dvě třetiny dochytat. Občas se proti nějaké střele vytáhl, ale stejně musel lovit puk za sebou šestkrát.
Ale kde hledat chybu? To je náš tým tak marný a nebo Švédové takoví borci? Asi od každého trochu. Když trenér Šindel sestavoval nominaci na šampionát, dával při zapisování jmen důraz hlavně na to, aby se sešla parta, která se zná z mládežnických týmů a která má zkušenosti s kanadským hokejem a kluzištěm. Ale to byl asi hlavní kámen úrazu.
Většinu jmen české sestavy jste ani v životě neslyšeli a pokud ano, tak ne v souvislosti s hokejem. Komu něco říká Nestrašil, Vincour nebo Horák? To jsou kluci, kterým někdo brzy po patnáctce nabídnul vidinu slušných peněz a angažmá v kolébce světového hokeje Kanadě. Ale už jim nikdo neřekl, že to bude nižší soutěž AHL, kde šance na nějaké větší prosazení je dost malá.
To Švédové na to jdou s mládeží jinak. Svůj mančaft mají složený z hráčů, kteří hrají domácí ligu. Nechávají tu totiž talentované kluky vyzrát a dávají jim v klubech mnohem větší šanci se ukázat než za mořem. Není potom divu, že juniorský tým se třemi korunkami na prsou má z posledních šampionátů pokaždé medaili.
Možná by to chtělo se zamyslet nad touto strategií u nás doma, než nadávat za takové výsledky přímo hokejistům. To jsou většinou snílci, kteří už se viděli v klubech NHL s hvězdným platem a slávou.

Do Čech přichází nová pěvecká show

Praha Na české obrazovky přichází nový zábavně soutěžní pořad Duety…když hvězdy zpívají. Tvůrci soutěže věří, že si najde své diváky a odmítají, že by šlo o konkurenci Československé SuperStar, kterou právě uvádí komerční TV Nova.
První díl své nové show odvysílala Česká televize v sobotu 31. 10. 2009 ve 20:00. Představila v něm jak moderátorkou dvojici Terezu Kostkovou s Alešem Hámou, tak čtyřčlennou porotu. V té zasedli libretista, textař a producent Michal Prostějovský, hudebník, dirigent, producent a zpěvák Ota Balage, zpěvačka a učitelka na pražské Státní konzervatoři Linda Finková a kytarista Lubomír Brabec.
Poté přišly na řadu samotné soutěžní dvojce, tvořeny vždy jedním profesionálním zpěvákem a jednou celebritou z jiného než pěveckého oboru, které se budou ucházet o titul Krále a Královny duetů. Jako soutěžící byli vybráni a do následujících párů utvořeni Petra Janů se sportovním moderátorem Vojtěchem Bernatským, herečka Jana Boušková a Tomáš Trapl, Marcela Březinová s hercem a dabérem Danielem Rousem, Radka Fišarová a herec Pavel Zedníček, miss České republiky 2008 Zuzana Jandová a Petr Kotvald, moderátorka Ester Janečková a Kamil Střihavka, herečka a dabérka Simona Postlerová s Petrem Kolářem a Jitka Zelenková s hercem Jaromírem Noskem.
Po krátkém medailonku ze zkoušek zazpívaly páry jednu písničku a porota jejich výkon ohodnotila jak bodově, tak stručným komentářem. Vypadávat se ale začne až příští týden, kdy každá soutěžní dvojce představí další duet z jednoho z předem daných žánrů, kterými jsou pop, rock, soul, balada, rock´n´roll, country/folk, swing a muzikál. Který z párů do dalšího kola nepostoupí se rozhodne na základě bodů od poroty, v případě prvního vyřazování bude přihlédnuto k bodům uděleným v prvním i druhém kole, a SMS zpráv od diváků.

Sylvie Čepeláková, 1.ročník

Filmová obrazová skladba

Asi si řeknete, že už to s tou nevábnou odborností přeháním. Ale jsem přesvědčena o tom, že právě tento text se může mnohým z vás hodit. Pokud třeba jen příležitostně natáčíte něčí svatbu či promoci, pokoušíte se i o něco víc tvůrčího nebo fotíte.
Obrazová skladba je cosi, co v sobě zahrnuje kompozici obrazu, předsnímací jednoty a střihovou skladbu. Dalo by se říct, že pokud se budete držet ideálů těchto skladebných prvků, bude vaše dílo působit přirozeně a sdílně. Pokud se těchto pravidel držet nebudete, vytvoříte možná mistrné moderní expresionistické dílo nebo nekoukatelný blábol.
Už věky známá ideální kompozice obrazu by se dala jedním slovem nazvat zlatý řez. Se zlatým řezem se můžeme setkat jak v malířství tak ve fotografii. V jednoduchosti by se dalo říct, že rozdělíme obraz na třetiny jak svisle tak podélně a tam, kde se nám úsečky protnou jsou ideální body pro umístění vévodících prvků obrazu. Těchto úseček se pak musíme držet i co se týče pozadí (horizont, ..). Do kompozice patří také velikosti záběru. Je nutné vědět, že pro různá sdělení jsou vhodné různé velikosti obrazu (prostředí-celek, emoce-detail, akce-polocelek,..). Při natáčení postavy bychom neměli člověka „řezat“ v kloubech, například velikost americký plán řeže postavy v lýtkách.
Mezi předsnímací jednoty patří i základní divadelní jednota času a místa. Tato jednota se dál rozděluje na jednotu osvětlení, prostředí (rekvizit), atd. Další pravidlo je pravidlo osy. Když si představíme akci na scéně, například hovořící pár, musíme obě postavy snímat pouze z jedné strany osy, kterou tvoří linie protínající dotyčné postavy. Pokud tuto osu narušíme, divák se špatně orientuje v prostoru. Hodně komplikované jsou potom například kruhové scény, kde se toto pravidlo porušit musí. Další případ, kdy se může pravidlo porušit je v obecně známých prostorách - například třída ve škole, tam je jasné, kde jsou žáci a kde tabule a katedra. Zajímavá je jednota směru pohledu. Když někdo s někým telefonuje, je jasné, že nesmí být natáčeni ze stejného úhlu. Je také obecně dané pravidlo, že když někdo z Ameriky mluví s někým z Evropy, kouká se Evropan doprava a Američan doleva. Stejné je to i s příjezdem lodí na kontinenty. Jednota směru pohybu je další nutností. Typická je třeba akční honička. Tato jednota je nadřazena jednotě osy.
I střihová skladba má svá doporučovaná pravidla. Pokud se divák ocitne v novém obrazu, je doporučované použít pravidlo tří záběrů – celek na prostředí, druhý střední záběr nás upozorňuje na aktéry a ve třetím se objeví akce či dialog. Při střihu si musíme dávat pozor na skok po ose - ze záběru uděláte střihem výřez předchozího. Ten se dá použít opravdu jen v hororu. Další chyba u střihu je dlouhý záběr, který časem nepřidává žádnou další výpověď. Nebezpečná může být i střihová zkratka, neboli rychlé prolínání do jiného prostřed či času. Ve filmu nemůžete každý obraz oddělovat prolínačkou či roztmívačkou a proto jsou tyto přechody dost těžkým oříškem.
Skladebných pravidel existuje nespočet. V historii bylo například zvykem u dojemných scén stříhat na holoubky nebo u beznaděje na topícího se koně (Markéta Lazarová). Snad se vám aspoň těch několik málo uvedených bude k něčemu hodit.

Trapl s Bouškovou na vrbě

V sobotním předposledním dílu Duetů se neudržela charizmatická dvojice Jana Boušková – Tomáš Trapl. Vypadli po té, co si na diváky připravili klasickou píseň Hvězda na vrbě, hterou doplnili o jazzovou předělávku koledy Vondráši, Matouši.
U poroty jako obvykle propadli. Po první písničce se není čemu divit. Tomáš Trapl zpíval tak zvláštně, že z něho musela být Boušková opravdu „Hvězdou na vrbě“, i když působila dojmem postaršího sklerotika. Na Trapla se stále otáčela, jako by zapomínala text.
Co si ale zkazili duetem Karla Mareše, vzápějí napravili perfektně zpracovanou koledou v jazzové úpravě. Píseň Vondráši, Matouši v jazzové úpravě se jim opravdu povedlo. Nebýt šílených kreací Tomáše Trapla, mohli soutěž ještě vyhrát. Říkám šílených kreací, ale tomu se u Trapla nedá ani tak říkat, vzhledem k tomu, že se takto hýbe vždycky.
V minulém díle dostali od poroty také „vyhazov“, ale diváci je zachránili. Nyní se to ale již nepovedlo, protože pouhých devětadvacet bodů od poroty diváci tentokrát svým hlasováním potvrdili.
S touto dvojicí se však sobotním odchodem neloučíme. V příštím díle se opět oběví všech osm párů, takže to bude vypadat, jakoby bronzová dvojice Trapl – Boušková nikdy neodešli.

Fenomény dneška III. AVATAR - Cameronův modrý zázrak

Jack Sully, bývalý mariňák ochrnutý od pasu dolů, se vydává na mimozemskou planetu Pandora, aby dokončil práci svého zesnulého bratra. Na Pandoře se stane členem elitního výzkumného týmu a začne prozkoumávat planetu. Hned při první návštěvě džungle narazí na pozoruhodný inteligentní národ - Navy, který obývá pandorské lesy. Jak to tak bývá americká vláda má s planetou jiné – méně pacifičtější plány. Pod povrchem planety bylo totiž objeveno vzácné Unobtainium a to přímo pod obrovským stromem,ve kterém žije celý domorodý národ Na-vy. Jack se tímto se dostává do konfliktu střetu dvou kultur.


(Kdo film ještě neviděl,tak ať to radši nečte,aby nepřišel o zážitek)

Byla jsem nadšena.
Je to normální velice dobře natočený dobrodužný příběh o lásce a boji dobra proti zlu na pozadí stručné sondy do historie lidstva zasazené do budoucnosti na jinou planetu, aby se mohli grafici vyřádit a aby to mohlo dopadnout dobře. Film je detailně zpracován, naprosto srozumitelně odvyprávěn, ale to takovým vícevrstevnatým způsobem, že si v něm každý může najít to, co v něm chce vidět - ekologickou propagandu, Matrix, Star wars, Tanec s vlky, Pocahontas, Vinetoua, a tak dále - nicméně dle mého soudu( jsou to povrchní soudy, protože Cameron jen čerpal ze stejného zdroje jako výše uvedené - z reality kolem nás) mě osobně se hlavně líbil zřetelný odkaz na koloniální minulost evropanů - kteří prakticky vždy někam přišli, zjistili co se tam dá najít a zpeněžit, a bez ohledu na tamní prostředí si to vzali a původní obyvatele buďto vybili nebo zotročili. V této souvislosti upozorňuji na zřejmou stylizaci Na-vi do podoby domorodých afričanů a amerických indiánů. Dále připomenutí, že v budoucnosti nenastane vláda pravdy a lásky, ale svět bude i nadále fungovat podle staletého pravidla že silnější pes bere, takže když nám naši ropu, ehm pardon Unobtainium nedáte, tak my si jí vezmeme a ptát se vás nebudeme. Na druhou stranu, v Americe není možné toto říkat úplně nahlas, takže pozemšťani budou nejdříve předstírat kooperaci, budou se snažit Na-vy uplatit, indoktrinovat je pomocí našich škol, a vyrobí i několik Avatarů. Oficiálně vše pro vědecké účely, neoficiálně se ale vše samozřejmě strategicky vyhodnocuje a hledá se způsob jak Na-vy otázku konečně vyřešit.
Ruku v ruce s předchozími aspekty příběhu se váže boj původních obyvatel proti zájmům těžební společnosti a ve svém důsledku za jejich svobodu. Ten je dle mého soudu naprosto relevantní a legitimní. A to je další důležité poselství filmu - proti útlaku je třeba bojovat, protože jinak zlo zvítězí. A úplně nakonec ještě jedna důležitá myšlenka - never give up and have hope!, protože nikdy nevíte, jaká drobnost způsobí pád impéria:-) Obsažená lovestory už jen příjemné doplnění příběhu. Suma sumárum výborný film, doporučuji všem!  Chtěla jsem tomuto filmu alespoň něco vytknout,ale našla jsem jen malicherné maličkosti. Například,pokud je technologie USA tak vyspělá,že všechny displaye jsou přenosné a ve vysokém rozlišení (vzpomeňte si například na Minority report), jak je možné,že ve vysoce přetechnizovaném robotu je zpětné zrcátko?
Ohledně verzí zastávám názor, že dabing změní původní film v (někdy docela úplně) jiný a proto jsem šla na 2D verzi. Zvuk je můj třetí rozměr, kdežto na plátně osu Z nepotřebuji.

Filmové triky

Dnes si pod trikovou technologií ve filmu většinou představíme hodiny práce na počítači. To ovšem neplatí pro pravé filmové triky (bez použití digitalizace), které vznikají na scéně, v optice kamery nebo přímo na filmovém pásu. Tam se dějí ta pravá kouzla, která do filmu přinesl skutečný iluzionista Georges Méliés.
Na první z triků přišel Méliés jak jinak než náhodou. Při natáčení pouliční scény na pařížském náměstí se rozbila kamera. Filmový pás se tak po opravě se rozběhl tam, kde se zastavil. Ve střižně se pak projíždějící omnibus „stopem“ změnil v pohřební vůz. A tak vznikl stop trik. Na tomto principu pak vzniká animovaný film. Méliés objevil řadu dalších triků, jakými jsou například prolínačka, dvojexpozice nebo pevná maska.
Filmové triky se dělí na scénické, kamerové, optické, fotografické a laboratorní.
Scénické triky jsou převzaty z divadla, a vznikají přímo na snímané scéně. Patří sem déšť, umělý sníh nebo pyrotechnické triky. Za triky se dají považovat i rekvizity - balvany, skály, kusy betonu atd.
Již zmiňovaný stop trik patří mezi kamerové triky. Patří sem všechny triky související s umístěním kamery (herec šplhá po zdi,..), s frekvencí snímání (zrychlení, stop trik, projekce pozpátku,..) a s dobou expozice (rostmívačka, zatmívačka a prolínačka).
Historie optických triků sahá až do 15. století, kdy italští malíři používali různé optické pomůcky pro zachycení krajiny. Na podobných principech dnes funguje zadní projekce (v digitální éře nahrazovaná natáčením na modré či zelené pozadí), dokreslovačka nebo zrcadlová metoda.
Fotografické triky využívají vlastností fotocitlivého filmového materiálu. Základním principem je maska, která zakrývá určité místo filmového políčka. Tímto způsobem se dá neosvětlená část nahradit fotografií, znovu přetočit v jiném prostředí nebo zkrátka nechat tmavá (klíčová dírka,..).
Triky laboratorní vznikají na filmové kopírce. Do kopírky se vloží dva pásy, na jednom bude člověk a na druhém pozadí krajiny. Triková kopírka pak dá oba obrazy přes polopropustný hranol dohromady.
Triková kopírka by byla však bez principu fotografických masek k ničemu. A tak je to se všemi triky. Všechny se navzájem doplňují a jednotlivé technologie si vypomáhají. V dnešní době jsou nedigitální filmové triky ke spatření už jen v „béčkových“ filmech. Proto si musíte pro pořádný trikový trhák sáhnout hluboko do archivu, ale stojí to za to.

Hokejové naděje před Vencouverem

Čeští hokejoví reprezentanti mají za sebou poslední test před olympiádou ve Vencouveru. Na Channel Cupu v Rusku sice skončili třetí, ale stačilo to na to, aby se začaly opět snovat plány na medaile.
Kdo si v neděli večer pustil Sportovní noviny na Nově, mohl se dozvědět, že tým trenéra Růžičky opět ukázal, že má na to, umístit se v Kanadě na pomyslné bedně.
Zprvu se není čemu divit. Tři zápasy proti vropským soupeřům ukázaly, že mužstvo má sílu, Jaromíra Jágra ve slušné formě a další útočné řady, které se ve světě neztratí. Český tým proti Finsku, Švédsku i Rusku nikdy nevedl, dokonce musel dotahovat dvou i třígolové manko, ale dokázal vždy vyrovnat. I když to mnohdy bylo za pět 12. To se dá považovat za super zjištění před důležitým šampionátem.
Pomalu se také nachází odpověď na otázku Kdo k Jágrovi? Příjemně působilo složení Č – Č – J, tedy Červenka, Čajánek a Jágr. Tím by tu bylo další pozitivum.
Pak jsou tady takové individuality jako obránce Blaťák nebo gólman Schwarz. Oba patřili k největším hvězdám.
Stejně si ale nemyslím, že to je důvod k tomu, aby se tu mluvilo o novém Naganu. V posledních letech nám totiž vždy ve vyřazovacích bojích scházelo to, co se nedá moc natrénovat ani nikde najít. A to je šťěstí! To nám chybělo i o víkendu. Proti Finsku nám šanci na tři body zkazilo několik trefených tyček. A Švédsko s Ruskem nás porazilo po ukončení základní hrací doby.
Tak tedy buďme opatrní s ukvapenými závěry a přehnaným očekáváním. Zatím jen doufejme, že tu největší porci štěstí si naši schovávají právě na únor.

Fenomény dneška II. Stmívání upířích romancí

Jistě nejsem jediná kdo si všiml,že regály v knihkupectví zaplnilo až moc knih s upíří tématikou.
A začalo to úplně nevinně...
Uplně první upíří průkopnickou knihou bylo Interview s upírem od Anne Riceové,které se dokonce dostalo i velmi kvalitního zfilmování. Nesmrtelný Brad Pitt vyrovnávající se se svou vampírskou podstatou se dostal divákům pod kůži stejně snadno jako
Ale Interview s upírem je jen jedním dílem z celé upíří trilogie. Zfilmování se bohužel dočkala už jen Královna prokletých a Upír s tváří anděla si bude muset asi ještě nějakou tu dobu počkat.
Riceová a Bram Stocker ( Dracula ) jsou dodnes pokládáni za „otce a matku“ upírů, stanovili jasná pravidla upíří mentality a oživili temnou legendu.
Upíří charaktery si propůjčili i „králové fantasy“ například Sapkowskeho Regis z pentalogie Zaklínač, Charlaine Harris podle jejíž knihy True Blood byl natočen stejnojmenný seriál a nakonec i Jiří Kulhánek se svým slavným Nočním klubem.
Velký přelom nastal s příchodem knihy Stmívání od americké spisovatelky Stephenie Meyerové.
Příběh mladinké Belly ,zamilované do upířího spolužáka Edwarda Cullena, zasáhl srdce nejedné puberťačky. Stmívání se dokonce dočkalo i filmové podoby – a když přišel celovečerní romantický film do kin,stal se okamžitě kasovním trhákem. Všechna děvčata nyní sní o tajemném spolužákovi,který by byl čistě náhodou upír... Meyerová si ve Stmívání pohrává s ideou,která naprosto popírá jakékoliv „typické upíří charaktery“ a to vyvolalo spoustu otázek. Existují upíří rodiny – od kdy jsou upíři plodní? Nezamořili by pak planetu? Jak to,že je slunce nespálí a ještě ke všemu se zářivě třpytí?Pentalogie Stmívání spěje k předvídatelnému konci ,který vám samozřejmě neprozradím,abych vám nezkazila četbu této „kvalitní literatury“...
Nedávno proběhla na prvním pořadu české televize soutěž s názvem „Kniha mého srdce“ a ono výše zmiňované Stmívání předstihlo dokonce i J.R.R. Tolkiena s Pánem Prstenů , tak přece jen na tom asi musí něco kvalitního být.
Nezdá se vám ,že trh začíná být přesycen lacinými rychlokvaškami s upíří / vlkodlačí či jakoukoliv jinou nadpřirozenou romantikou? Už dost upířích romancí,ta monotónnost mi už opravdu pije krev...


Tereza Janů

Tak to mám za sebou

Tak a je to za mnou..Ale teda byly to nervy, to vám povim..V divadle už jsme jako vystupující museli být v půl páte, ato samotné představení začínalo až v sedm hodin večer..a my přišli na řadu až kolem půl deváté..Prostorové zkoušky bez obecenstva proběhly v klídku, trenér Viktor sice málem vyletěl z kůže, protože mu tam pořád něconevycházelo, ale já si to náramně užívala..Jenže pak přišla, sedmá hodina, nakupili se lidi, včetně pozorovatelů, kteří si přišli vychutnant vyloženě mě a můj úsměv pomalu opadal..A nadešel náš čas..Zavřela sem oči, vběhla na jeviště, a začala..ani nevim, jak se to stalo a byl konec..věřte nebo ne, když jsou nervy, tak všechno hrozně rychle utíká..
Po vystoupení jsem sklidila pochvalu od rodičů i od přítele jeho tatínka, takže jsem se mohla jít spokojeně navečeřet:)Byl to fajn večer, i¨když si stále myslím, že jsme to mohla zatančit o něco lépe..tak třeba v květnu při dalším vystoupení..zatim pa

Zpracování zvuku ve filmové technologii

Tento text bude, tak trochu výukovou metodou, skromně pojednávat o jednotlivých fázích zpracování zvuku ve filmu. Současně je to první článek vzdělávacího bloku Filmová technologie. Doufám, že případné čtenáře neunudí a drobně poučí.

Pro začátek trocha historie..
Zvuk a film k sobě neodmyslitelně patří už od počátku 19. století. Tehdy ještě zvuk nebyl součástí filmového pásu, ale kapela či velký orchestr hráli v sále biografu. Živou hudbu brzo nahradil gramofon a bylo jen otázkou času, kdy se zvuk stane součástí filmového nosiče.
Prvním zvukovým filmem byl Don Juan, který měl premiéru 6. srpna 1926. Film byl sice zvukový, ale stále mu chybělo mluvené slovo. Proto je často za první zvukový film považován Jazzový zpěvák, ve kterém už je herce slyšet. Tato skutečnost měla na diváky stejně šokující efekt, jako vůbec první promítání filmu, kde diváci prchali před přijíždějícím vlakem na plátně.
Od té doby se vývoj nezastavil. Přibývalo druhů filmových zvukových záznamů a reprodukcí. Jednotlivé zvukové společnosti se doslova prali o místa na filmovém pásu pro jejich zvukové stopy. Dnes máme snad ve všech kinech osmikanálovou zvukovou reprodukci a něco jako němý film na nás působí dost komickým dojmem.

Když se rozhodneme natočit film, je pro nás vždy nejpodstatnější kolik máme peněz a kolik máme času. To výrazně ovlivňuje zda se budou peníze utrácet za natáčení nebo šetřit na postprodukci. Pokud se rozhodneme investovat do natáčení, je samozřejmostí pořizovat kontaktní zvuk. Tomu se ovšem musí vytvořit náležité podmínky spojené s produkcí – nic v okolí nesmí natáčení rušit, všechny vedlejší práce se musí přesunout mimo plac, kvalita záběru závisí i na kvalitě zvuku → natáčení se prodlužuje. Nikdy se však přesto nedá kontaktní zvuk použít v plném rozsahu.
Pokud nemáme peníze na dlouhodobý nájem studia či jiného prostředí, je vhodné zvážit možnost pořízení zvukového záznamu až dodatečně. Tomuto zvuku se říká postsynchron. Herci při něm po natáčení dabují sami sebe a ruchy prostředí se dodávají uměle. Výsledný efekt na nás občas působí dost nepřirozeně, přestože kvalita záznamu je zpravidla lepší.
Další typ zvukového záznamu pro film je playback. Je využíván pro natáčení hudebních filmů, kde je nutné synchronizovat obrazovou složku díla podle již hotového zvukového snímku. To platí jak pro muzíkály, tak pro klipy. Snímat zpěv kontaktně nepřichází z technických důvodů v úvahu.

Profesionálně se zvuk vždy zaznamenává na samostatný nosič. V postprodukci se s filmovým pásem dřív synchronizoval pomocí klapky. Ne, že by tento princip zcela vymizel, ale pro přesnost je dnes zvukový i obrazový nosič opatřen synchronizačním Key codem. Což můžeme přirovnat například k čárovému kódu na okraji pásu.

Postprodukční práce se zvukem je opravdu velmi zdlouhavá. Jednotlivé složky zvuku, jako je dialog, ruchy, atmosféry, hudba, atd. jsou nejprve samostatně zkontrolovány a synchronizovány. Následuje hrubý a jemný střih obrazu a poté se teprve „nasadí“ zvuk pro mix. Z mixu vyjde stereofonní i monofonní výsledný záznam. Navíc se vždy tvoří tzv. mezinárodní zvuk, tj. zvuk bez dialogů, pro zahraniční distribuci.

Teď už jen pro zajímavost, kdyby se vám dostal nějaký filmový materiál do rukou. Zvuk na distribučním pásu vypadá následovně:

Vedle obrazu se nachází stereo analogového záznamu. Mezi perforací se nachází digitální záznam zvuku Dolby stereo. Stejně tak na okraji pásu je konkurenční digitální stopa Sony, která má tu výhodu, že když se nepřečte, automaticky zvuk jede z analogové stopy. Poslední je nenápadná stopa úplně vpravo. Vypadá opět jako čárový kód. Je to synchronizační stopa DTS, která vysílá signál k záznamu zvuku na externím nosiči.

Vendula Burešová

Martin Straka, lamač srdcí hokejových fanoušků

„Proč to ten Straka vodmítnul, podívej, jakou má formu?“ To je otázka, kterou slyším v tramvaji, ve škole i v televizi. Zdá se jako by byl plzeňský tahoun až přehnaně skromný a nebo sobecký, že odmítá prodat svou formu v reprezentaci. Srdce nejednoho hokejového fandy se zlomilo, když 37 letý útočník definitivně zamítl svou účast na olympiádě.
A zamýšlel se někdo nad argumenty, které pro své rozhodnutí „Stračena“ měl? Za prvé odmítal komplimenty na účet jeho výkonů. Česka liga není na takové úrovni, aby se dala srovnávat s nasazením, které bude k vidění ve Vencouveru. Na tohle nemůže říct nikdo ani buřt. Turnaj, který se hraje jednou za 4 roky přináší úplně jiné grády, než třeba mistrovství, natož Extraliga. On už si navíc svůj triumf užil v Naganu.
To se dostáváme k dalšímu bodu obhajoby. Věk Martina Straky. Přiznejme si i přes jeho vlastnosti, které ho zdobí, jako rychlost, technika a přehled, má už na svém kontě hodně zápasů a zdraví není věčné. Proč raději nedat šanci mladším, kteří budou prožívat zase svou olympijskou horečku a budou po zdravotní stránce odolnější.
Pak je tu jedna věc, pro kterou bychom ho měli spíše obdivovat. A to je láska k hokejové Plzni. Má už jen jediný sen. Dovést tento klub konečně k zisku titulu. A je pro to schopen obětovat všechno, včetně spousty peněz, účasti v reprezentaci i vlastního zdraví.
Takže dost nadávek na jeho adresu, nesesílejte hromy blesky jen pro to, že dokázal říct „Dost!“, tak jak to někteří například ve fotbale nedokázali (Nedvěd, Koler).
Spíš se pojďme zamyslet nad tím, proč tu prosíme hráče, kterému táhne na čtyřicet, aby se vrátil, proč nemáme na takové úrovni kluky o deset let mladší!

InDance

InDance, ptáte se, o co jde?
Jak už z názvu vyplívá, jedná se o můj tak oblíbený tanec a o taneční skupinu, kterou navštěvuji. Nejdříve něco o nás... Kurzy jsou zde přizpůsobeny všem věkovým skupinám, a to od nejmenších až po dospělé. Poznáte zde mnoho různých tanečních stylů od jazz dance, přes contamporary až po musical dance. Pokud si pod těmito výrazy nedokážete nic moc předtsvit, navštivte naši webovou adresu (www.indance.cz) a dozvíte se více. Vše, co se naučíme, máme možnost dvakrát do roka předvést na vystoupení v Selesiánském divadle na Kobylisích. Koho tento článek zaujal a má blízko k tanci a pohybu vůbec, ať neváhá a zapíše se do nějakého z kurzů, hodně štěstí přeji:)

Tak jak to s vámi vapadá, už jste někdo zkusil štěstí v tanci nebo jste aspoň shlédli naše webovky? Pokud ne, měli byste tak rychle učinit... Dozvíte se tam totiž, že už tuto neděli (6. prosince) od 19. hodin máme vystoupení v Selesiánském divadle na Kobylisích a já osobně si myslím, že to bude velmi zajímavá podívaná... Ukážme vám tam vše, co jsem dopodud natrénovali a určitě to nebyla jednoduchá práce. Naši trenéři byli na posledním pondělním tréninku velmi nervózní z toho, jak to všechno nakonec dopadne a jejich obvyklou větou bylo, "ať už je ta neděle za námi"!
Na tréninku jsme strávili místo běžných dvou hodin, hodiny čtyři. Tak mi neříkejte, že se nám vystoupení nepodaří, když jsem v tanečním sále nechala duši :)
Však uvidíme, přijou mě samozřejmě podpořit rodiče, za což jsem velmi vděčná, ty mi vždy dodají sílu.