Tento text bude, tak trochu výukovou metodou, skromně pojednávat o jednotlivých fázích zpracování zvuku ve filmu. Současně je to první článek vzdělávacího bloku Filmová technologie. Doufám, že případné čtenáře neunudí a drobně poučí.
Pro začátek trocha historie..
Zvuk a film k sobě neodmyslitelně patří už od počátku 19. století. Tehdy ještě zvuk nebyl součástí filmového pásu, ale kapela či velký orchestr hráli v sále biografu. Živou hudbu brzo nahradil gramofon a bylo jen otázkou času, kdy se zvuk stane součástí filmového nosiče.
Prvním zvukovým filmem byl Don Juan, který měl premiéru 6. srpna 1926. Film byl sice zvukový, ale stále mu chybělo mluvené slovo. Proto je často za první zvukový film považován Jazzový zpěvák, ve kterém už je herce slyšet. Tato skutečnost měla na diváky stejně šokující efekt, jako vůbec první promítání filmu, kde diváci prchali před přijíždějícím vlakem na plátně.
Od té doby se vývoj nezastavil. Přibývalo druhů filmových zvukových záznamů a reprodukcí. Jednotlivé zvukové společnosti se doslova prali o místa na filmovém pásu pro jejich zvukové stopy. Dnes máme snad ve všech kinech osmikanálovou zvukovou reprodukci a něco jako němý film na nás působí dost komickým dojmem.
Když se rozhodneme natočit film, je pro nás vždy nejpodstatnější kolik máme peněz a kolik máme času. To výrazně ovlivňuje zda se budou peníze utrácet za natáčení nebo šetřit na postprodukci. Pokud se rozhodneme investovat do natáčení, je samozřejmostí pořizovat kontaktní zvuk. Tomu se ovšem musí vytvořit náležité podmínky spojené s produkcí – nic v okolí nesmí natáčení rušit, všechny vedlejší práce se musí přesunout mimo plac, kvalita záběru závisí i na kvalitě zvuku → natáčení se prodlužuje. Nikdy se však přesto nedá kontaktní zvuk použít v plném rozsahu.
Pokud nemáme peníze na dlouhodobý nájem studia či jiného prostředí, je vhodné zvážit možnost pořízení zvukového záznamu až dodatečně. Tomuto zvuku se říká postsynchron. Herci při něm po natáčení dabují sami sebe a ruchy prostředí se dodávají uměle. Výsledný efekt na nás občas působí dost nepřirozeně, přestože kvalita záznamu je zpravidla lepší.
Další typ zvukového záznamu pro film je playback. Je využíván pro natáčení hudebních filmů, kde je nutné synchronizovat obrazovou složku díla podle již hotového zvukového snímku. To platí jak pro muzíkály, tak pro klipy. Snímat zpěv kontaktně nepřichází z technických důvodů v úvahu.
Profesionálně se zvuk vždy zaznamenává na samostatný nosič. V postprodukci se s filmovým pásem dřív synchronizoval pomocí klapky. Ne, že by tento princip zcela vymizel, ale pro přesnost je dnes zvukový i obrazový nosič opatřen synchronizačním Key codem. Což můžeme přirovnat například k čárovému kódu na okraji pásu.
Postprodukční práce se zvukem je opravdu velmi zdlouhavá. Jednotlivé složky zvuku, jako je dialog, ruchy, atmosféry, hudba, atd. jsou nejprve samostatně zkontrolovány a synchronizovány. Následuje hrubý a jemný střih obrazu a poté se teprve „nasadí“ zvuk pro mix. Z mixu vyjde stereofonní i monofonní výsledný záznam. Navíc se vždy tvoří tzv. mezinárodní zvuk, tj. zvuk bez dialogů, pro zahraniční distribuci.
Teď už jen pro zajímavost, kdyby se vám dostal nějaký filmový materiál do rukou. Zvuk na distribučním pásu vypadá následovně:
Pro začátek trocha historie..
Zvuk a film k sobě neodmyslitelně patří už od počátku 19. století. Tehdy ještě zvuk nebyl součástí filmového pásu, ale kapela či velký orchestr hráli v sále biografu. Živou hudbu brzo nahradil gramofon a bylo jen otázkou času, kdy se zvuk stane součástí filmového nosiče.
Prvním zvukovým filmem byl Don Juan, který měl premiéru 6. srpna 1926. Film byl sice zvukový, ale stále mu chybělo mluvené slovo. Proto je často za první zvukový film považován Jazzový zpěvák, ve kterém už je herce slyšet. Tato skutečnost měla na diváky stejně šokující efekt, jako vůbec první promítání filmu, kde diváci prchali před přijíždějícím vlakem na plátně.
Od té doby se vývoj nezastavil. Přibývalo druhů filmových zvukových záznamů a reprodukcí. Jednotlivé zvukové společnosti se doslova prali o místa na filmovém pásu pro jejich zvukové stopy. Dnes máme snad ve všech kinech osmikanálovou zvukovou reprodukci a něco jako němý film na nás působí dost komickým dojmem.
Když se rozhodneme natočit film, je pro nás vždy nejpodstatnější kolik máme peněz a kolik máme času. To výrazně ovlivňuje zda se budou peníze utrácet za natáčení nebo šetřit na postprodukci. Pokud se rozhodneme investovat do natáčení, je samozřejmostí pořizovat kontaktní zvuk. Tomu se ovšem musí vytvořit náležité podmínky spojené s produkcí – nic v okolí nesmí natáčení rušit, všechny vedlejší práce se musí přesunout mimo plac, kvalita záběru závisí i na kvalitě zvuku → natáčení se prodlužuje. Nikdy se však přesto nedá kontaktní zvuk použít v plném rozsahu.
Pokud nemáme peníze na dlouhodobý nájem studia či jiného prostředí, je vhodné zvážit možnost pořízení zvukového záznamu až dodatečně. Tomuto zvuku se říká postsynchron. Herci při něm po natáčení dabují sami sebe a ruchy prostředí se dodávají uměle. Výsledný efekt na nás občas působí dost nepřirozeně, přestože kvalita záznamu je zpravidla lepší.
Další typ zvukového záznamu pro film je playback. Je využíván pro natáčení hudebních filmů, kde je nutné synchronizovat obrazovou složku díla podle již hotového zvukového snímku. To platí jak pro muzíkály, tak pro klipy. Snímat zpěv kontaktně nepřichází z technických důvodů v úvahu.
Profesionálně se zvuk vždy zaznamenává na samostatný nosič. V postprodukci se s filmovým pásem dřív synchronizoval pomocí klapky. Ne, že by tento princip zcela vymizel, ale pro přesnost je dnes zvukový i obrazový nosič opatřen synchronizačním Key codem. Což můžeme přirovnat například k čárovému kódu na okraji pásu.
Postprodukční práce se zvukem je opravdu velmi zdlouhavá. Jednotlivé složky zvuku, jako je dialog, ruchy, atmosféry, hudba, atd. jsou nejprve samostatně zkontrolovány a synchronizovány. Následuje hrubý a jemný střih obrazu a poté se teprve „nasadí“ zvuk pro mix. Z mixu vyjde stereofonní i monofonní výsledný záznam. Navíc se vždy tvoří tzv. mezinárodní zvuk, tj. zvuk bez dialogů, pro zahraniční distribuci.
Teď už jen pro zajímavost, kdyby se vám dostal nějaký filmový materiál do rukou. Zvuk na distribučním pásu vypadá následovně:
Vedle obrazu se nachází stereo analogového záznamu. Mezi perforací se nachází digitální záznam zvuku Dolby stereo. Stejně tak na okraji pásu je konkurenční digitální stopa Sony, která má tu výhodu, že když se nepřečte, automaticky zvuk jede z analogové stopy. Poslední je nenápadná stopa úplně vpravo. Vypadá opět jako čárový kód. Je to synchronizační stopa DTS, která vysílá signál k záznamu zvuku na externím nosiči.
Vendula Burešová
Díky za info, příjemně stručné, přitom informativní. Jen jeden dotaz - všechno bylo z Vaší hlavy? Neměla byste uvést zdroj informací?
OdpovědětVymazatJe to všechno z mé hlavy a velmi často i ze zkušeností. Byla to jedna z mých maturitních otázek, studovala jsem obrazovou a zvukovou techniku.
OdpovědětVymazat