,,Já jsem (Z)zabil. Já…..já jsem (Z)zabil“, říká jeden z aktérů divadla Potrvá, a mně to připomíná scénu ze starého českého filmu s Vlastou Burianem: ,,Já jsem Zmok.“ ,,Vy jste zmok?“ ,,Ne, já jsem Zmok.“ ,,Tak kdo zmok?“
Hra Jinovatka, kterou si divadlo Potrvá přijelo zahrát na domácí karlínskou půdu divadla Kámen, byla svojí formou a stylem nesmírně podobná inscenacím svého hostitele. Oba divadelní soubory bychom mohli zařadit mezi alternativní či minimalistické scény. Divadla daného typu mají smůlu, že jsou většinou nepochopena a kritizována právě díky své absurditě nebo kontroverzi. Inscenace Jinovatka se však jeví jako srozumitelná i pro některé většinové diváky.
Hra, která má, mimo jiné, pojednávat o Zkrčeleckém lese, minulosti Zkrčeleckého lesa, stromech, které jsou úplně všude, mileneckém trojúhelníku, zapáleném dokumentaristovi, spořádané rodině a v neposlední řadě o obecném bláznu, pojednává a svědčí především o tom, že když se sejde parta lidí, která má k divadlu určitý vztah a také svůj divadelní styl, jež ovládá, může vzniknout i představení, po němž diváci odchází s jakýmsi zvláštním pocitem. Pocitem, který nemusí být za každou cenu naplněn, ale ať chtějí nebo ne, donutí je o hře přemýšlet. A to je u divadla, uměleckého způsobu sdělení, zajisté to nejdůležitější.
Členové divadla Potrvá, studenti vysokých škol, se v Jinovatce zabývají především problémy mezilidských vztahů. Je zde nastíněn též problém konzumní společnosti, mediální honičky po senzacích nebo špatného svědomí, jež trápí každého z nás. Vše je zahrnuto do jednotného příběhu, který se sám o sobě zdá být celkem srozumitelný. Kvůli netradičnímu způsobu zpracování však srozumitelným být přestává a každý z nás si s ním musí poradit sám. Během necelé hodiny jsme svědky krátkých, skoro výstižných, úseků odehrávajících se na jednoduše vyřešené scéně. Hlavní rekvizitu zde představuje obří bílý kvádr, který s jednotlivými dějovými úseky mění svojí polohu. Ať už těleso představuje strom, pohovku nebo pařez, má zde svoji specifickou funkci. Propojuje všechny dějové části dohromady, a to nejen mezi sebou, ale i s diváky, kterým kvádr pomáhá chápat některé souvislosti. Dalším zvláštním znakem použitým v představení jsou tři nenápadně se potulující postavy v pozadí scény. Ti se zcela neztotožňují s obsahem hry, ale svojí přítomností, jež může být vnímána jako nepodstatná, jsou nedílnou součástí celého představení.
Herecké výkony, které působí trochu rozpačitě, což není vůbec na škodu, jsou relativně vyvážené. K atmosféře hry rozpačitost rozhodně patří a koneckonců je výhodnější, že všichni aktéři přistupují ke hře kolektivně a herecky stejně. Díky tomu je dílo ucelené a žádná z postav nekazí celek svým nadměrně působivým výkonem.
Při odchodu z divadla bývají někteří diváci zklamáni, že se nedozvěděli vše, co jim servíruje klasické divadlo. Možná kvůli nesplnění jejich očekávání se do divadla víckrát nepodívají, ovšem jedno je jisté: bílý sádrový kvádr je bude pronásledovat po celý zbytek jejich konzumního, nespravedlivého a nevděčného života. Aktéři divadla Potrvá budou štěstím bez sebe, že hra splnila účel a přes hromadu zdrcujících kritik zinscenují další nepochopenou a diskuzi vyvolávající hru, jež se ctí předloží dalším do budoucna pohoršeným divákům.
Divadlo Potrvá
Premiéra: 28.2.2009
Režie: Petr Vácha
Text: Petr Vácha
Scéna: Tereza Rumlenová
Světla: Lucie Piecková
Dramaturgie: Vojtěch Poláček, Antonín Troup
Obsazení: Anna Hejmová, Anna Sedlická, Juraj Gerbery, Ondřej Cupal, Silvie Holovská, Vojtěch Poláček, Petr Vácha, Petra Poliaková, Zdeněk "Angel" Doležal, Martin Poláček
www.potrva.cz
Zdeňka Brychtová
Hezké :-)
OdpovědětVymazatDěkuji:-)
OdpovědětVymazatDivadla jsou nepochopenA a kritizovánA... střední rod.
OdpovědětVymazatPři využití vsuvky je vhodnější použít pomlčku před a za vsuvkou, nikoliv v jejím průběhu.
Opravdu pěkná recenze, neměla byste fotku na doplnění? Nebo plakát?